Přesně před deseti lety začala v Křešicích na Litoměřicku evakuace skoro 900 lidí

Mezi těmi, kteří přišli o domov, byli také manželé Kořánovi. Jak se Gabriela Hauptvogelová dověděla, zpráva o evakuaci zastihla Petra Kořána v práci. Krátce po poledni přijel a stejně jako ostatní, nevěřil, že voda bude tentokrát větší než býval zvyklý: „Na obecním úřadě hlásili, že bude voda vysoká, ale nevěřili jsme tomu. Mysleli jsme, že bude jen sklep zatopený a proto jsme dávali jen ze sklepa věci nahoru... Pak jsme se dozvěděli, že voda stoupá a že to musíme urychlit... Tak jsme si vzali jen doklady a jeli jsme k babičce a dědečkovi do Želetic.“

I ze Želetic ale museli Kořánovi i se psem a kočkou kvůli vodě odejít. Dva týdny pak bydleli v kanceláři, později v půjčené zahradní chatce. Během povodní, stejně jako ostatní, od železniční trati sledovali, jak voda stoupá. „Jsem úplně brečela, protože u toho povodňovýho baráku byly okna z kuchyně, a plavaly mi pod okny labutě.“ vzpomíná Miluška Kořánová. Návrat do vyplaveného domu v každém vzbuzoval bezmoc, i v těch, kteří přijeli pomáhat.

Okál manželů Kořánových byl ale vodou poškozený natolik, že ho museli nechat zbourat. Využili povodňové půjčky i vlastní peníze a postavili si nový dům na stejném místě. „My jsme neuvažovali o tom, že bychom šli pryč... Okamžitě jsme se dohodli že zůstaneme tady...“ říká Petr Kořán.

Povodeň před deseti lety zasáhla celou rodinu Kořánových. A také ji rozdělila. „Syn byl rok ženatý, bydlel v Terezíně, taky přišli o všechno. Ona se odstěhovala k rodičům na Moravu, bydlí tam do dneška, takže se vidíme málo. Dcera bydlí v Lounech, s tou se vidíme častěji. Moje matka to nezvládla psychicky a rok na to zemřela... Celá rodina jsme přišli o všechno, co jsme tu měli..“ uzavírá paní Kořánová.