Pověst z Ústecka: Podivná světélka u Jílového

Byli z Libouchce a v Jílovém byli na návštěvě. U známých popili i něco domácí pálenky, ale ne tolik, aby se rozhodli zůstat a přespat. Chtěli domů za rodinami.

Bylo už k večeru, proto se rozhodli, že to vezmou zkratkou přes pole, aby to stihli, než padne noc: Jílové není od Libouchce přece daleko a kdyby ztratili směr, mezi Jílovým a Libouchcem teče potok a ten je povede...

Odhadli to špatně. Šli déle, než si představovali, a padla tma. Noc byla černá, ani měsíc, ani hvězdy nestívily. Muži měli trochu těžší nohy z toho, co vypili, šlo se jim ztuha, a tak toužebně vyhlíželi, kdy konečně uvidí nějaká světla z oken prvních liboucheckých stavení. A najednou se před nimi skutečně objevila nějaká světélka.

„To je už Libouchec,“ radoval se jeden z mužů.

Druhý měl pochybnosti. Přišlo mu, že ještě neušli dostatečně dlouhý kus cesty, ale nechal se umluvit a oba zamířili za světélky.

Netrvalo dlouho a došlo jim, že zabloudili. Světélka zmizela a oni klopýtali přes louky a pole dál, až byli celí utrmácení.

„Jdeme špatně, musíme zpátky a najít ta světélka,“ tvrdil jeden. 

„Ale ne, kdo ví, co jsme viděli. Já půjdu dál tak jako dosud, nemůže to už být daleko,“ řekl druhý.

Chvíli se dohadovali a pak se rozdělili.

Jeden došel domů, druhý nebyl doma ani ráno. Libouchečtí se rozhodli jít muže hledat. Nakonec našli i stopy, ty se ale náhle ztratily u potoka. Lidé usoudili, že muže zmátly bludičky a zavedly k potoku, kde ho stáhl do nějaké hlubší zátočiny vodník… Prý tehdy u Jílového žil.

Od té doby si údajně dávali lidé v okolí Jílového pozor na podezřelá světélka. Jestli zmátla někoho dalšího než dotyčného muže, už ale pověst neříká.