Podivuhodné příběhy umění a husí pochod stylů

4. duben 2015

Už nějakých sto let upozorňují kunsthistorici, že dějiny umění nejsou žádným husím pochodem stylů, kde jeden vzorně střídá druhý.

Známý historik Ernest Gombrich už před nějakými šedesáti lety dokonce napsal, že umění neexistuje, jsou jenom umělci. A přesto ve školních učebnicích a díky nim asi i v hlavách mnohých z nás je historie umění stále přehledně zorganizovaným procesem, jakousi uměleckohistorickou Mendělejevovou tabulkou, kde v jednom roce skončí gotika a v dalším se už všichni vrhnou na renesanci. Stačí se jen naučit pár letopočtů a je to. Sice trochu nuda, ale pro naučení není potřeba víc energie než na stupnici tvrdosti minerálů. Přitom umění vytvářeli a vytvářejí lidé a tak jsou jeho dějiny pochopitelně plné zvratů a zajímavých příběhů. Podobných třeba tomu o cestách vlámského umění do renesanční Florencie...

Stejně jako dnes, i ve druhé polovině 15. století měly velké banky své pobočky v zahraničí. Florentská banka Medicejských měla svou filiálku například ve vlámských Bruggách. Jejím ředitelem byl tehdy příslušník významné florentské rodiny Tommaso Portinari. Mimochodem – mezi jeho předky patřila také Beatrice Portinari. Ano, ta Beatrice, kterou platonicky miloval Dante. A i Tommaso Portinari se do historie kultury zapsal, a sice jako objednatel oltáře pro kostel svatého Egidia špitálu Santa Maria Nuova ve Florencii. Oltář si objednal během svého působení ve Vlámsku u jednoho z největších tamních malířů své doby Huga van der Goes. Oltář byl trojdílný, malovaný tehdy oblíbenou vlámskou technikou, tedy olejem na dřevo. Námětem hlavní, centrální oltářní desky byl výjev klanění pastýřů. Na postranních křídlech byl zobrazen Portinari se svou rodinou a jejich svatými patrony. Goes oltář vytvořil kolem roku 1475, do Florencie se ale dostal až v roce 1483, tedy po malířově smrti. Po vyvěšení ve špitálním kostele vyvolal oltář Portinariů velikou pozornost a nadšení jak mezi běžnými Florenťany, tak i místními umělci. Lidé obdivovali olejovou techniku, zvládnutou s virtuozitou u italských mistrů nevídanou, pečlivé znázornění materiálů a drobností jako jsou třeba květiny. Pozornost budil také fakt, že příběh svaté rodiny byl zasazen do realistické krajiny, nikoli do nedefinovaného pozadí, jak to bývalo tehdy u mnohých italských malířů běžné. Zajímavé a nové bylo i pojetí pastýřů. Místo obvyklých figur bez výrazu, které jsou jen stafáží k novorozenému Spasiteli a jeho rodičům, jsou na Goesově obrazu tři upracovaní muži s výraznými rysy, kteří se zřetelným dojetím i jistou něhou hledí na malého Krista. Florencie byla u vytržení. Oltář Portinariů nebyl sice první obraz objednaný Italem u vlámského malíře, ale byl přístupný široké veřejnosti a byl opravdu mimořádný. Inspiroval se jím nejeden slavný italský renesanční malíř. Jen si někdy všimněte, jak se to na renesančních obrazech krajinami v pozadí hemží. Asi nejznámějším dílem, které Goesovo Klanění ovlivnilo, je výmalba kaple Sassetiů od Domenica Ghirlandaia. Scénu s pastýři citoval Ghirlandaio téměř doslova.

Hugo van der Goes (asi 1440-1482): Oltář Portinariů. Střední panel s motivem Klanění pastýřů

Přitom všechno mohlo být trochu jinak. Asi deset let před tímto příběhem si totiž Tommaso Portinari prostřednictvím svého kolegy z bruggské bankovní pobočky objednal obraz u jiného vlámského malíře Hanse Memlinga. Šlo o oltář s námětem posledního soudu. Jenže, když hotový obraz převáželi lodí do Florencie, přepadli plavidlo piráti z Gdaňsku. Obraz se dostal do rukou starosty tohoto hansovního města, který ho věnoval tamnímu kostelu. Přestože se za vrácení vzácného díla přimlouval burgundský vévoda a dokonce i papež, Gdaňští zůstali neoblomní. Obraz zůstal ve městě a je tam dodnes. Takže, kdyby piráti Memlingův obraz neukradli, mohly se možná dějiny italského malířství vyvíjet maličko jinak. Místo rozjitřených pastýřů mohli Florentští obdivovat a třeba se i inspirovat expresivními a trochu strašidelnými postavami Memlingova Posledního soudu.
Nebyl by tohle zábavnější dějepis umění než ten dokola omílaný husí pochod stylů?

Hans Memling (asi 1433-1494): Poslední soud
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...