Podivuhodné hebrejské slovo olam

S prvními vteřinami ledna zakrátko vstoupíme do nového občanského roku. Z hlediska fyziky nelze v našem světě oddělit kde od kdy; čas a prostor na sobě závisí, tvoří časoprostor, tedy představu, kterou základně charakterizují dny, měsíce a roky a současně délka, šířka a výška.

Staré kultury však čas a prostor nahlížely jinak. Tak i judaismus hovoří o duchovním „olam haba“ – doslova „světě přicházejícím“, světě času po našem čase a prostoru za hranicí nám známého prostoru.

Slovo „olam“ – hebrejsky „svět“ – je přitom jedinečné. Svým kořenem odkazuje ke skrytosti, zahalení, ale ve spojení s předložkami dostává nový význam; vždy znovu odhaluje různý čas. V hebrejské Bibli, a především v modlitbách, se takto slovo olam opakovaně vrací ve slovech navěky, navždy, věčně, od věků, do věčnosti. A v této dvojznačnosti mezi světem a časem slovo olam promlouvá o vztahu člověka ke Stvořiteli.

Čteme-li například v biblické Druhé knize Mojžíšově „ať Bůh kraluje navěky“, potom v „navěky“ – hebrejsky „leolam“ – je přítomno i slovo svět. Toto „navěky“ bychom však díky předložce mohli doslovně překládat i jako „ke světu“. Jako by tak samotné spojení naznačovalo, že v takovém postoji tkví tajemství věčnosti. Kdo takto svět prožívá, má podíl na stále obnovovaném harmonickém stvořitelském dílu.

Opačný postoj, kdy se člověk od věčnosti odvrací, vyjadřuje „nikdy“, jak to v pobiblické hebrejštině zaznívá v jiném spojení se slovem olam: „meolam lo“. Doslovně v něm díky jiné předložce můžeme číst i „ze světa“. Jinými slovy: Kdo ve světě nenachází dokonalost stvoření, k níž má sám tvořivě přispět, ze světa ještě za života schází.

Jak vidět, hebrejské slovo olam, které tak podivuhodně odkazuje ke světu i času, není omezeno jejich oddělenými pozemskými významy. Z hlediska judaismu propojuje viditelné s neviditelným, konečné s nekonečným. Čas představuje duchovní prostor, který nese paměť a význam, a prostor je místem, kde se Boží čas uskutečňuje.

„Tento svět se podobá předsíni budoucího světa,“ praví v tomto smyslu talmudický etický traktát „Výroky otců“. A jeden z nejvýznamnějších židovských myslitelů minulého století, v Polsku narozený a později americký rabín Abraham Joshua Heschel, ve své i česky vydané knize „Šabat“ hovoří ještě výmluvněji. Šabat, den odpočinku a završení stvoření je mu „skvostnou katedrálou (...) chrámem, který nedokázali spálit Římané ani Němci“.

Poselství židovské náboženské tradice je zřejmé: vybízí, abychom v běžném světě rozpoznávali, co naše bytí přesahuje. Hebrejské slovo olam přitom v rámci judaismu na takový vyšší svět stále přítomný v našem čase a prostoru nedává zapomenout.