Konec války a sexuální násilí

Oběti byly z řad českého i německého obyvatelstva.

„To všechno bohužel k válce patří a nikdy to nikdo nedokázal zastavit. A to i přesto, že tu byly snahy to minimalizovat – zvlášť v případě, že jde o pobyt armády na území, které bylo vlastně spojenecké a ty vojáky vítalo,“ vysvětluje ředitel Oblastního muzea v Ústí nad Labem a historik Václav Houfek.

V posledních dnech války i po 8. květnu docházelo i k rabování a k loupežím.

Rudá armáda ale měla svá tvrdá opatření, jak nepravosti a násilí na civilním obyvatelstvu trestat.

„Máme tady na Ústecku popsán případ, kdy nějaký sovětský voják ukradl malému chlapci kolo, byl to chlapec z české rodiny, která žila v Krásném Březně. Maminka si šla stěžovat veliteli jednotky, ten jí řekl, ať chlapec ukáže, který voják mu to kolo ukradl, a toho vojáka na místě zastřelili,“ popisuje Houfek.

Na Ústecku jsou zaznamenány desítky hlášení rabování nebo násilí na místním obyvatelstvu. Místní úřady je předávaly sovětským velitelům. Někdy jsme se dozvěděli, jak to dopadlo, jindy ne,“ dodává Houfek.

Tehdy i dnes se velmi špatně hodnotí, kdo a jak velký podíl měl na násilí konaném na lidech.

Sovětské vedení se sice snažilo viníky trestat, ale podstatnou roli hrál i fakt, jestli se zločiny páchaly na Češích, nebo na Němcích, a jestli k nim došlo na bývalém území Třetí říše, nebo v Protektorátu Čechy a Morava.

„V našem kraji to ale byl pro ně trochu problém. Ústí nad Labem sice bylo v Československu, ale 80 až 90 procent lidí tady byli Němci. To se pak projevilo v tom, jak s nimi bylo zacházeno,“ uzavírá Václav Houfek.