Minietiketa: vzdálenost komunikujících

Milan Knotek, znalec etikety: „Sociální komunikace v tomto případě hovoří o tzv. proxemickém tanci, to je hledání optimální vzdálenosti mezi dvěma lidmi, co stojí u sebe a komunikují. Každý máme tu bublinu jinak nafouknutou, každý člověk je jinak citlivý. Někomu nevadí, když přistoupíme blízko - to jsou třeba extroverti, naopak u introvertů, tedy uzavřenějších povah, lidí s násilnickou povahou nebo třeba autistů, bychom si měli dávat na odstup větší pozor.“

Alena Perková, moderátorka: „Jaká je tedy správná vzdálenost?“

Milan Knotek: „Když spolu mluví z očí do očí šéf a podřízený, tak se oba nacházejí v tzv. osobní zóně, ne v intimní. Ale i v té osobní zóně už jsme docela blízko. Optimální vzdálenost je zhruba jeden metr, toleroval bych ještě třičtvrtě metru. Co je blíž, to už může být pro druhého problém – lidé v tomto případě používají instinktivně věci jako štít – žena si dá třeba písemné podklady na prsa a přidrží si je tam rukama, tomu se říká „bariéra“. Anebo začnou couvat.“

Alena Perková: „To je ten proxemický tanec.“

Milan Knotek: „Ano, někdy si toho všimněte, když se dva setkají, jak se těma nohama chvíli štelují. Dělají to skoro všichni, někdy jenom jeden, někdy oba.“

Alena Perková: „Může to šéfovi paní Jindřiška nějak naznačit nebo dokonce otevřeně říci?“

Milan Knotek: „Může třeba s úsměvem říci: „Ale já vás slyším, nemusíte stát tak blízko“, nebo zvolit otevřenou asertivní variantu: „Promiňte, nestůjte tak blízko, jsem z toho nervózní“. To by měl každý zdravě uvažující šéf pochopit.“