Minietiketa: vzdálenost komunikujících

2. duben 2013

Jindřiška z České Lípy a opět problém s šéfem, to už tu máme poněkolikáté. „Můj šéf se mnou mluví tak, že ke mně přistupuje velmi blízko, vlézá mi do bubliny a já jsem potom nervózní. Vždycky začnu trochu couvat, ale on udělá půlrok dopředu a je zase u mě. Co mám dělat?

Milan Knotek, znalec etikety: „Sociální komunikace v tomto případě hovoří o tzv. proxemickém tanci, to je hledání optimální vzdálenosti mezi dvěma lidmi, co stojí u sebe a komunikují. Každý máme tu bublinu jinak nafouknutou, každý člověk je jinak citlivý. Někomu nevadí, když přistoupíme blízko - to jsou třeba extroverti, naopak u introvertů, tedy uzavřenějších povah, lidí s násilnickou povahou nebo třeba autistů, bychom si měli dávat na odstup větší pozor.“

Alena Perková, moderátorka: „Jaká je tedy správná vzdálenost?“

Milan Knotek: „Když spolu mluví z očí do očí šéf a podřízený, tak se oba nacházejí v tzv. osobní zóně, ne v intimní. Ale i v té osobní zóně už jsme docela blízko. Optimální vzdálenost je zhruba jeden metr, toleroval bych ještě třičtvrtě metru. Co je blíž, to už může být pro druhého problém – lidé v tomto případě používají instinktivně věci jako štít – žena si dá třeba písemné podklady na prsa a přidrží si je tam rukama, tomu se říká „bariéra“. Anebo začnou couvat.“

Alena Perková: „To je ten proxemický tanec.“

Milan Knotek: „Ano, někdy si toho všimněte, když se dva setkají, jak se těma nohama chvíli štelují. Dělají to skoro všichni, někdy jenom jeden, někdy oba.“

Alena Perková: „Může to šéfovi paní Jindřiška nějak naznačit nebo dokonce otevřeně říci?“

Milan Knotek: „Může třeba s úsměvem říci: „Ale já vás slyším, nemusíte stát tak blízko“, nebo zvolit otevřenou asertivní variantu: „Promiňte, nestůjte tak blízko, jsem z toho nervózní“. To by měl každý zdravě uvažující šéf pochopit.“

autoři: mkt , Alena Perková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.