Kterak učiniti, aby člověk dělal dobré, i když se nikdo nedívá? 350 let od smrti J. A. Komenského

Šlo o renesančního člověka, který překonal mnoho životních těžkostí. Potvrzují to i slova předního českého komeniologa Jana Hábla.

„Víme o něm, že se narodil do rodiny členů Jednoty bratrské. A přestože šlo o obyčejnou rodinu, tak se každý večer z Šestidílky, na to Komenský vzpomíná jako na krásnou věc. Začal chodit do bratrské školy, jak bylo tehdy zvykem, a ve svých 12 letech zažil první morovou epidemii, při které přišel o oba rodiče i několik sourozenců. Několik let pak musel pracovat – nemohl tedy chodit do školy. Pak si ho všiml jistý biskup Jednoty bratrské s tím, že je to bystrý hoch a že je škoda, že do školy nechodí. Proto ho v podstatě adoptoval – vzal ho do své rodiny a umožnil mu další vzdělávání. Komenský na to vzpomíná jako na úžasný okamžik s tím, že teprve tehdy, kdy mu nebylo dovoleno chodit do školy, si uvědomil, jaká je to vzácnost,“ přibližuje Komenského dětství Hábl.

Mor, válka, požáry

Studium na univerzitě v německém Herburnu nadějnému studentovi Komenskému zaplatil moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína. Po návratu na Moravu Jan Amos pracoval jako učitel a kazatel, oženil se a měl děti.

Idylický život utnulo stavovské povstání a následně 30letá válka. Život se s Učitelem národů ani nadále příliš nemazlil.

„Těch zlomů v životě Komenského bylo několik – ten první asi tehdy, když přišel o rodiče, další velká rána byla kolem té Bílé hory, protože kromě toho, že musel posléze opustit nadobro zemi, tak ještě předtím přišel o manželku, dítě, a dokonce i o druhé dítě, které nikdy neviděl, protože se musel schovávat. Přišel o svůj dům ve Fulneku, o svou knihovnu, i o svou sborovou komunitu,“ vypočítává Hábl.

Logo|foto:Český rozhlas

Právě tehdy, kolem Bílé hory, se podle Hábla z veselého a radostného Komenského, píšícího velké encyklopedie a žasnoucího nad krásou světa, stává ten starý, moudrý muž, který sice stále svět ještě vnímá jako bohem stvořené divadlo veškerenstva věcí, ale také už i jako nebezpečný a bolavý labyrint.

Komenský musel odejít do Polska. „Největším zlomem tam je Lešno – když přišel ten požár, a on tam přišel o všechno, o téměř veškeré své dílo. Některé věci tak byly úplně ztraceny, jako například ten veliký slovník, Pokladnice jazyka českého, i další slovníky, mu prostě shořely a byly nenávratně ztraceny,“ shrnul Hábl.

Jeho učebnice byla světově známé. Používali je i jezuité

Komenský mezi tím pobýval ve Švédsku nebo v Uhrách, kam si ho pozvali, aby reformoval tamní školství. V oblasti pedagogiky byl mimořádně úspěšný. Jeho učebnice, Brána jazyků otevřená, se používala v celé Evropě.

„Ta kniha byla tak převratná, že se překládala do všech možných jazyků světa – dokonce i do některých exotických východních jazyků. Například švédská královna Kristina, když se s Komenským poprvé setkala, mu předvedla, jak umí latinsky právě díky jeho učebnici. Dokonce i jezuité, kteří ho jinak moc nemuseli, používali jeho Bránu a Didaktiku,“ konstatoval Hábl.

Do Komenského života zasáhly i události řekněme nadpřirozené nebo mystické. Setkal se s několika proroky. Podle komeniologa Jana Hábla o jejich slovech pochyboval, nicméně je zapsal.

Jednou z takových prorokyň byla Kristina Poniatowská. „Předpovídala pád Habsburků nebo to, že Valdštejn bude zavražděn, a i další věci. Některé z nich se skutečně staly. Komenský o ní pochyboval, stejně jako o dalších prorocích. Oni ale často říkali věci, které by si on sám přál, aby se staly. Možná, že když s nimi promlouval, vložil do jejich prosté mysli myšlenky, které pak oni přeříkali v jiném žánru. Znělo to tak fantasticky a nadějně, že tomu mnozí uvěřili – včetně Komenského,“ dodává komeniolog.

Jan Amos Komenský|foto:Profimedia

Český pedagog a filozof musel uprchnut také z polského Lešna. Na posledních 14 let svého života našel azyl v holandském Amsterdamu. Seznámil se tam třeba s malířem Rembrandtem, který ho pravděpodobně na jednom ze svých obrazů zvěčnil.

V Holandsku pokračoval ve svém rozsáhlém díle. „Asi nejdůležitějším spisem je Obecná porada o nápravě věcí lidských – na tom se shodují komeniologové celého světa. Je to dílo, na kterém pracoval většinu svého dospělého odborného života. Bohužel není tak čtené, jako jeho ostatní knihy, neboť jde o dílo velmi rozsáhlé – má zhruba 2 000 stran. Jedinečné je tím, že se jedná o ucelený pohled na svět ze všech možných úhlů, které člověka napadnou – dočtete se tam, jak napravit politiku, náboženství, co je špatně s člověkem obecně, co by se dalo udělat s tímto světem, aby to tu bylo víc k žití,“ popisuje Hábl.

Didaktické zásady Jana Amose Komenského jsou stále současné a platné

Jana Amose Komenského známe hlavně jako pedagoga. Jeho didaktické zásady shrnul děkan Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem profesor Jiří Škoda.

„Těch didaktických zásad, které Komenský formuloval, je několik. Jsou zdánlivě jednoduché – tou první, asi nejdůležitější, je zásada názornosti, která směřuje k přímé zkušenosti žáka, který má k dispozici pomůcky, reálné objekty, a podobně. Druhá je zásada systematičnosti a soustavnosti, která vede k navazování učiva na sebe. Vidíme, že i dnes je problém tuto zásadu uplatňovat – například v dějepise, kdy se žáci dvakrát či třikrát učí vývoj pravěkého člověka, ale k moderním dějinám se vůbec nedostanou: Další je zásada aktivnosti, tedy ono trochu omšelé ‚Škola hrou' a zásada trvalosti, tedy, že je potřeba učivo soustavně opakovat. Na konec jsem si nechal zásadu, která teď v našem školství velmi výrazně rezonuje, a tou je zásada přiměřenosti. Ta přiměřenost může být jednak podle věku, ale především podle individuálních charakteristik jedince. Komenský zde dochází k myšlenkám, že žádné dítě by nemělo být vyloučeno z výchovy,“ vysvětluje Škoda.

Násilí není nikdy dobrým řešením

Komenskému se podle Jana Hábla podařilo nejdůležitější pedagogické zásady shrnout do jedné věty.

„Zní to vlastně jako otázka, kterou si on klade, a to ‚Kterak učiniti, aby člověk znal dobré, chtěl dobré a činil dobré, a to, i když se nikdo nedívá?' Když si to poslechnete pedagogickým uchem, tak tam slyšíte ‚znát' – to je ta kognitivní složka, ‚chtít' – to je volní složka a ‚činit' – to je konativní složka výchovy a vzdělávání. On tam má navíc ten dodatek, aby člověk konal dobré – to je morální dimenze výchovy. A nakonec řekne, aby tak konal, i když se nikdo nedívá – a to je právě ta jeho duchovní složka, kterou my ve školách už vůbec nerozvíjíme, ale on ji tam měl,“ shrnuje Hábl.

Inspirací pro současnou společnost by mohly být i další Komenského myšlenky. „Říká třeba, že co se člověka týče, nesmí se žádný problém řešit násilím – v jeho době bylo přitom docela běžné, že se válčilo, lidé byli nuceni násilím změnit víru a děti ve školách byly nuceny ke studiu. Komenský byl principiálním odpůrcem jakéhokoliv násilí a zastáncem harmonie, poklidnosti a laskavosti při řešení naprosto všeho,“ uzavírá Hábl.