Kruté hry pod kamennými kruhy

V troskách starých středoamerických indiánských měst se nám až do dnešních dnů dochovala pěkná řádka honosných kamenných staveb zajímavého určení ve tvaru velkého tiskacího písmene I, tedy na koncích s nevelkými příčkami, jejichž kamenné podélné stěny zdobené reliéfy sloužily za hlediště pro diváky. Jsou to hřiště, na kterých se kdysi hrávala prastará indiánská míčová hra. Slovo "hra" však podstatu věci nevystihuje úplně do důsledku. Vždyť co je to za hru, když při ní jde o život. Co o této míčové hře víme či nevíme dnes, na to jsem se zeptal Kateřiny Klápšťové.

My o té hře víme velice mnoho a zároveň i velice málo; podle toho co nás bude zajímat. Víme, že tato hra byla rozšířená po celé střední Americe, v oblasti, kde rozkvétaly známé velké kultury, především olmécká, mayská a také aztécká. Víme, že tato míčová hra měla své počátky již v předklasickém období, tedy zhruba v 15. století před naším letopočtem. Víme také, že vznikla zřejmě v oblasti Mexického zálivu, kde se nacházejí bohaté zdroje kaučuku, z něhož byly zhotovovány pružné a zároveň těžké kulovité míče, se kterými se hrálo. Víme i to, že tato hra měla velice mnoho podob a rozrůzněná pravidla; podle toho, ve kterém období se hrála a kdo ji hrál. Pro nás je to velké úskalí a jeden z důvodů, proč přesná pravidla hry neznáme. Zejména v nejstarších obdobích nebyla míčová hra pouze hrou, nebyla jen sportovním zápasem, ale měla naprosto nepokrytě i velký symbolický význam. Byla to hra rituální. Dochovaná míčová hřiště, o kterých jsme se už zmínili pocházejí vesměs z klasického období, zhruba od 3. do 9. století našeho letopočtu. Z tohoto období máme informace o tom, že míčová hra byla také často spojena s určitými bojovými střety mezi jednotlivými indiánskými skupinami; dokonce možná mohla být i zástupným vyjádřením toho boje a nebo se hrála po skončení bojového střetu. V klasickém období bývali v závěru míčové hry hráči obětováni. Tuto skutečnost známe ovšem pouze z obrazového znázornění a nevíme proto, kdo vlastně býval obětován. Mohli to být například členové poraženého družstva. Myšlení nositelů kultury středoamerických civilizací však nesmíme příliš srovnávat s myšlením naším. Stejně tak mohli být totiž obětovanými i vítězové utkání, pro něž mohlo být obětování zároveň jakousi cestou do nebeského ráje, tedy vlastně odměnou. A nebo také mohli být obětováni členové obou družstev, popřípadě jejich kapitáni. Můžeme si vybrat.

Jak už bylo řečeno, o pravidlech míčové hry se prakticky nic neví. Snad jedině to, že se hráči snažili prohnat těžký kaučukový míč kamenným kruhem, umístěným dost vysoko na kamenné stěně. Čímž zřejmě hra končila. Ten kruh tam byl jeden a nebo byly dva?

Bohužel, v tomto ohledu můžeme vycházet jenom z rekonstrukce kamenných míčových hřišť, kde se dochoval obvykle jeden nebo dva kruhy, někde se kruhy nedochovaly žádné. My ovšem z pozdějších maleb a kreseb víme, že míčová hřiště nemusela mít nutně jenom kamennou podobu. Mohla být vymezena například i nějakými mobilními kamennými objekty přímo v terénu, které byly nakonec zase odstraněny. Přece jen se ale nepohybujeme pouze v oblasti domněnek: když byla Amerika objevena a dobyta, kolonizátoři se seznámili s míčovou hrou v prostředí Aztéků a podali její popis. Bylo to však až na počátku 16, století a tak šlo už jenom o určitou specifickou formu hry, která nemusela mít vyloženě rituální význam, související například s pohybem vesmírných těles a nebo se životem a smrtí. Hra se stala zábavou, při níž se na vítěze shromažďovaly velké sázky v podobě vzácných předmětů, například drahých bavlněných plášťů. Za určitých okolností mohla tedy míčová hra mít i svou hazardní podobu.

O čem tu zatím nepadlo ani slovo, je výstroj hráčů. S čím nastupovali na hřiště?

Podoba hráčského vybavení se opět dochovala pouze na malířských či sochařských vyobrazeních, a to již od předklasického období. Jak takové vybavení vypadalo víme například z kamenných olméckých plastik. (Známé olmécké kolosální kamenné hlavy bývají někdy považovány za pomníky slavných hráčů, sťatých a zbožněných. Tyto hlavy jsou oděny do ochranných přilbic, díky nimž je autoři spekulativní literatury s oblibou označují např. za mimozemšťany. Pozn. autor.) Se stejným vybavením se setkáváme i později, v klasickém a poklasickém období. Vybavení hráčů sestávalo z přilbic, chráničů loktů a kolen a také z chráničů pasu, míč mohl být totiž odrážen jenom určitými částmi těla, např. předloktím, stehny a nebo boky hráčů. Z čeho byla výstroj zhotovena, to přesně nevíme. Mohlo jít o kožené nebo dřevěné chrániče. Z pobřeží Mexického zálivu se však dochovaly i součásti výstroje tesané z kamene. Jsou to například jakási kamenná jha nebo chcete-li opasky, zdobené bohatou reliéfní výzdobou. Tyto opasky mohly být například cenami a nebo památečními objekty, souvisejícími s hrou. Uvažuje se i o tom, zda hráči nemohli s kamennými opasky na bocích přímo bojovat a odrážet jimi míče. Ani to není vyloučeno.

Míčová hra, o níž tu hovoříme, byla pro život dávných středoamerických etnik natolik významná, že pronikla dokonce i do jejich mytologie. Smyslem hry byl astrální mýtus: průchod míče kamenným kruhem symbolizoval východ či západ Slunce nebo Měsíce nebo těles hvězdné oblohy a vlastně tedy ustavičný zápas mezi světlem a tmou. Aztécké i mixtécké kodexy a fresky často zobrazují míčová hřiště, kde hráči jsou bohové - Tezcatli-poca, Quetzalcoatl a další. O míčové hře se píše i ve slavné knize mýtů Popol Vuh. Tam je dokonce jedno konkrétní utkání velmi významnou součástí děje.

Ta hra měla jistě, hlavně ve starších obdobích symbolický, obřadní význam a jak právě napovídá kniha mýtů Popol Vuh, souvisela se životem a smrtí. V knize Popol Vuh hrají hrdinská dvojčata Hunahpú a Ixbalanqué míčovou hru s podsvětními bohy z Xibalby; hrají ji o svůj život. Na mayských reliéfech se dochovala vyobrazení míčů, kutálejících se z chrámů po schodištích pyramid. I obětovaní bývali někdy svrhávání po schodištích z chrámů svázáni do kozelce, tedy vlastně do kulovité formy míčů. V aztéckém prostředí byla zase nedílnou součástí míčových hřišť lešení na lebky nebo lépe řečeno na hlavy obětovaných lidí. I z toho můžeme usuzovat, že míčová hra skutečně bezprostředně souvisela s obětí, s rituály, týkajícími se života a smrti a zároveň i pohybu vesmírných těles a koloběhu celého vesmíru.

K povídání Kateřiny Klápšťové dodejme jednu zajímavost na závěr. Ivan Slavík v poznámkách ke svému českému překladu knihy Popol Vuh uvádí, že indiánský výraz "quic" označoval nejen kaučukový míč, ale i krev a přeneseně šťávu nebo mízu, pokolení a nebo potomstvo. To asi nebude náhoda? Je to všechno pro vás poněkud silná káva? Jak už bylo řečeno, neměřme minulost dnešním metrem. A nesuďme, abychom nebyli souzeni. Kdo ví, co všechno se potomkům nebude zdát na té naší současnosti.

Frederik Velinský

DODATEK:
Přečtěte si knihu mýtů Popol Vuh! Z mayského originálu ji do češtiny přeložil už citovaný Ivan Slavík. Vydání je doplněno i o výbor z Letopisů Cakchiquelů a z Knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu. Kniha vyšla v roce 1976 v nakladatelství Odeon jako 78. svazek edice Živá díla minulosti.