Dva domy, co se tvářily jako jeden. Radnice v Lounech vznikla zajímavým způsobem

Chtělo to novou radnici. Původní už úředníkům nestačila. Plánování trvalo dlouhá léta a potýkalo se s mnoha úskalími. Architekt Saturnin Heler měl v roce 1884 k dispozici parcelu na rohu lounského náměstí. Nebyla velká, a tak se zrodil zajímavý plán. Spojit navenek radnici se sousedním domem. Interiéry budou oddělené, fasáda společná. Radnice tak bude při pohledu z náměstí budit dojem velkolepého paláce.

Od věžičky nad vchodem vlevo bude skutečná radnice, vpravo zůstane dům patřící měšťanům s právem vařit pivo a bude v něm restaurace. „I odborníci větší než já se shodují na to, že to bylo velmi neobvyklé řešení,“ říká historik Jan Mareš, který budovou radnice pravidelně provází. Právovárečníci v domě s fasádou radnice hospodařili až do konce Rakousko-Uherské říše.

Další zvláštností je vnitřní uspořádání budovy. Spousta schodišť a spletitých chodeb v budově s půdorysem písmena C umožnila využít co nejlépe všechny prostory. Například v přízemí bylo vězení, které spojovalo utajené schodiště s patrem, v němž o osudu hříšníků rozhodovali ctihodní občané.

Aby nákladná stavba nezruinovala městskou kasu, domluvilo město předem pronájem dvou pater nové budovy. Jedním z nájemníků bylo okresní zastupitelstvo. Další patro patřilo spořitelně, která platila tučný nájem.

Radnice v Lounech |foto: Městský úřad Louny

A zajímavý byl u lounské radnice i nápis nad vchodem. Stálo tam: JE NUTNÉ HÁJIT KRAJ A ŘEČ SVÝCH OTCŮ. Dnes až nacionalisticky znějící heslo odráželo postavení města v sudetském pohraničí. Na rozdíl od Žatce, Chomutova nebo Mostu byly totiž Louny výhradně českým městem a cítily se proto být povinovány bránit českost v kraji, který tradičně patřil německému obyvatelstvu.

V současnosti už nápis na radnici nenajdete. Ani restaurace už není v pravém traktu. Původně oddělené interiéry byly zceleny a městský úřad tak sídlí v celém domě.