Divoký konec války na severu Čech – obsazování Sudet

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Konec války v Ústí nad Labem

8. května 2020 uplyne 75 let od konce druhé světové války v Evropě. Poražení nacisté utíkali a lidé po celém Československu se radovali. Na severu Čech to ale vypadalo trochu jinak.

V těchto dnech si připomínáme konec druhé světové války v Evropě – nejhoršího válečného konfliktu v dějinách lidstva, který stál život desítky miliónů lidí. V posledních dubnových dnech a začátkem května roku 1945 je už nacistické Německo na kolenou, zničenou Evropou pochodují spojenecké armády, armády poražených i miliony uprchlíků.

Většina evropských zemí slaví osvobození. Pod nacistickou nadvládou zůstávají ještě Norové, Dánové, i Češi v protektorátu. Většina severních Čech ale do protektorátu nepatřila – žili tady hlavně čeští Němci, a ti rozhodně žádného osvoboditele nevyhlíželi.

Konec války v Ústí nad Labem

Podle ředitele archivu v Ústí nad Labem Petra Karlíčka byli také tady cesty přecpané ustupujícími vojáky a uprchlíky.

„Území severních Čech bylo součástí říšské župy Sudety, s hlavním městem Libercem. Přelom dubna a května 1945 byl už ve znamení velkého ústupu německých jednotek – jak armádních, tak SS nebo různých nacistických organizací. Silnice byly přeplněné také uprchlíky před frontou – například z území dnešního Polska. Tyto kolony se často stávaly terčem sovětských stíhačů,“ popisuje Karlíček.

Sověti a Američané

Rudá armáda vpochodovala v dubnu na Moravu. Osvobodila Ostravu, Brno a další města. Jak připomíná historik Jaroslav Rokoský, ze západu přicházeli Američané.

„Americká armáda generála Pattona postupovala od Aše. Do pohraničí vstoupila 21. dubna a za 14. dní – 6. května 1945, osvobodila Plzeň. Podle dohody vrchních velení západních vojsk a rudé armády se tam zastavila. Churchill sice nabádal Američany, aby osvobodili Prahu, potíž ale byla v tom, že americký prezident Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, a jeho nástupce, Harry Truman, se musel teprve v mezinárodní politice zorientovat. Patton chtěl jít do Prahy, vrchní velitel spojeneckých vojsk Eisenhower ho ale zastavil. Sovětské velení důrazně trvalo na tom, aby Američané nepřekročili linii Karlovy Vary – České Budějovice – Plzeň,“ vysvětluje Rokoský.

Nebyli to jen Sověti a Američané, na území Československa bojovali na straně spojenců i Poláci nebo Rumuni. „Stále se zapomíná například na rumunská vojska – Československo osvobozovalo 230 tisíc Rumunů. Nejtěžší ztráty utrpěli na středním Slovensku, na českém území jejich boje trvaly přibližně měsíc. Byly to velice intenzivní boje – přes 3 000 vojáků u nás padlo,“ dodává Rokoský.

Severní Čechy osvobodil první ukrajinský front sovětské armády v rámci pražské operace. Vojáci rudé armády do pohraničí postupovali od Drážďan. Němci na severu Čech žádný významný odpor nekladli, místní raději vyvěsili bílé vlajky.

„Kromě sovětů zde operovaly také například polské jednotky, které osvobozovaly Šluknovský výběžek. S odporem se setkali například u Lobendavy, boje byly třeba v Rumburku. Většinou se vojáci střetli s nějakými fanatiky z SS, obyvatelstvo v zásadě odpor nekladlo,“ podotýká ústecký archivář Petr Karlíček.

Postupu sovětských tanků předcházelo bombardování silnic, které byly přeplněné ustupujícími vojáky i uprchlíky. „Máme zaznamenanou spoustu leteckých útoků, které měly velké oběti na životech. Sovětská letadla útočila i 8. a 9. května Chlumec, Mimoň, Děčín. Bombardovali všechno, co se na těch silnicích hnulo,“ dodává Karlíček.

Ještě 8. května zemřely při náletu na Děčín stovky lidí. Místní nacističtí vůdci stále vyzývali obyvatelstvo k ozbrojenému odporu, sami ale hleděli hlavně na to, jak si zachránit vlastní kůži.

„Hlavní město říšské župy Sudety, Liberec, mělo být bráněno Konrádem Henleinem. 8. května vyšly noviny Die Zeit, kde stála výzva obyvatelům k obraně města, v tu chvíli už ale Henlein ujížděl k západním spojencům vyjednávat, jak to město předat. Liberec obsadily nakonec jednotky rudé armády 9. května bez nějakých větších bojů,“ popisuje Karllíček.

Konec války v Ústí nad Labem

Historik ústecké univerzity doktor Rokoský připomněl, že vojáci maršála Koněva byli tvrdými boji v říši už velmi vyčerpaní.

„Válka lidi změní a zdrsní. Vojáci na východě i západě byli svědky válečných hrůz, které si my už jen těžko dokážeme představit. Nacisté se chovali krutě a příslušníci rudé armády, miliony vojáků mnoha národů a národností Sovětského svazu, se řídili heslem ‚Na hrubý pytel hrubá záplata'. Jenže právě řadovým rudoarmějcům vděčíme za osvobození – na konci války jich na našem území padlo přibližně 140 tisíc. Oni si zaslouží pomník – ne maršál Koněv nebo Stalin,“ poukazuje Rokoský.

Příchod sovětských vojsk na severu Čech ale místní neslavili. Většina obyvatel v pohraničí byla německé národnosti a pro ně konec války osvobození neznamenal.

Divoký odsun

Čeští Němci byli spíš vyděšení, unavení a z budoucnosti měli obavy. Ty se nakonec ukázaly býti oprávněné – v květnu 1945 totiž přišel čas na českou odplatu. Výbuchy hněvu a nenávisti se nevyhnuly ani severu Čech. Na mnoha místech začalo spontánní vyhánění Němců, loupení a rabování.

„V rámci divokého odsunu bylo do srpna 1945 vyhnáno na 660 tisíc českých Němců. Je to temná kapitola českých dějin, o které jsme dlouhá léta raději nechtěli vědět, natož pak o ní mluvit,“ doplňuje Rokoský.

K odporným zločinům na německém obyvatelstvu docházelo na jaře a v létě 1945. Nejznámějšími jsou masakr v Postoloprtech, popravy v Lomu u Mostu, vraždění na Podbořansku, pochod smrti z Chomutova nebo masakr v Ústí nad Labem.

Konec války v Ústí nad Labem

Většina zločinů, které bezprostředně po válce Češi spáchali na poražených Němcích, zůstala nepotrestaná – vrcholní představitelé osvobozeného Československa události divokého odsunu na jaře a v létě 1945 nechali bez povšimnutí.

Tento postoj potvrzují také slova prezidenta Edvarda Beneše, který v Brně české řádění při divokém odsunu popřel. Na severu Čech přitom žilo mnoho Němců, kteří nacismus nepodporovali. Na konci války se ale hledělo pouze na národnost, a tak museli i oni většinou ze svých domovů nakonec odejít.

Odsun sudetských Němců, to už je ale jiný, ještě temnější příběh. Na začátku května roku 1945 létaly v Praze šeříky a v Plzni zněla „Škoda lásky“. V Ústí nad Labem, Liberci, Děčíně nebo v Teplicích ale visely z oken bílé vlajky a lidé se báli.

Spustit audio
autor: Jiří Zeman

Související