Dendrochronologie - co skrývají letokruhy

23. únor 2003

Rozhovor s dendrochronologem Josefem Kynclem.

Minulost člověka může být zachycena třeba v kronikách, minulost stromů v jejich letokruzích. Zkoumáním letokruhů se zabývá dendrochronologie. Vědci, zabývající se dendrochronologií, jsou opravdovými cestovateli v čase. Jejich cesta je plná úskalí a napětí - je dobrodružná; vyžaduje píli, trpělivost a také pořádný kus štěstí. Odehrává se bez potlesku a ovací veřejnosti. Málokdo o ní ví. A přitom tento obor bádání nabízí něco takřka neuvěřitelného. Kus dřeva z krovu historické stavby umožňuje takřka na rok přesně určit, kdy byla postavena.
Odborníků, kteří se u nás dendrochronologii soustavně věnují není mnoho. Jedním z nich je dlouholetý vědecký pracovník Botanického ústavu Akademie věd České republiky v Průhonicích Josef Kyncl.


K čemu dendrochronologie slouží a na jakém principu funguje?

Slovem dendrochronologie označujeme v užším slova smyslu datování letokruhů dřeva a nebo datování podle těchto letokruhů. V širším slova smyslu dnes tento termín zahrnuje i všechno ostatní, co je možné z letokruhů vyčíst o minulosti. Je to tedy jakési "čtení ve dřevě".

A co všechno je možné z letokruhů vyčíst?

Stáří stromu, to je to nejjednodušší... Letokruhy stačí prostě spočítat. Na to bychom žádnou zvláštní vědeckou disciplinu nepotřebovali. Dendrochronologie umí mnohem víc. Umožňuje datovat i velmi stará dřeva; taková, která už nepřirůstají třeba stovky let. To pokud jde o datování. Ale v letokruzích zůstaly uchovány, v jakési "zašifrované formě" i údaje o prostředí, které strom za jeho života obklopovalo. Jsou v něm zakódovány zejména údaje o klimatu a mnohých dalších složkách životního prostředí. Známe-li dešifrovací klíč, dovedeme podle letokruhů klima rekonstruovat a můžeme získat i mnohé jiné údaje o minulosti. Některé z nich se ovšem týkají pouze nejbližšího okolí stromu, například konkurenčních vztahů k okolním dřevinám. Jiné údaje mají naopak vztah k celé širší oblasti, v níž strom rostl. Pro ty je podstatné, že jsou společné všem stromům téhož druhu v širokém okolí. A díky tomu vlastně dendrochronologie může existovat - právě proto, že všechny stromy v nějaké oblasti reagují shodným způsobem.

My při našem povídání zůstaneme u dendrochronologie v užším slova smyslu a soustředíme se na dendrochronologické datování. Že se podle počtu letokruhů snadno zjistí, jak dlouho strom rostl, to ví každý. Ale jak je možné poznat, kdy rostl? Tady asi hraje roli ani ne tak počet letokruhů, jako spíše jejich podoba - nebo přesněji šířka?

Šířka letokruhů je hodnota, se kterou i nadále dendrochronologie pracuje nejvíc. Snadno se totiž měří. Musím podotknout, že jsou i jiné hodnoty, které lze na letokruhu změřit a jsou často pro ono čtení v letokruzích velice významné; měření šířky letokruhů však svůj význam neztrácí. Třeba proto, že se s ní pracuje už dlouhou dobu, a že díky tomu existuje obrovské množství dat, založených právě na měření šířky letokruhů. Už při prvním letmém pohledu na příčný řez kmenem a nebo na libovolný pařez zjistíme, že letokruhy nejsou všechny stejně silné. Srovnání průřezu dvou stromů nebo pařezů na téže pasece nebo i na dvou různých pasekách nám pak ukáže, že sled šířek po sobě následujících letokruhů je u obou nebo i u více stromů podobný. Jestliže vyhodnotíme třeba stovku po sobě následujících letokruhů, získáme řadu sta čísel, která obsahuje prakticky neopakovatelný signál. Obdobným způsobem jsou neopakovatelné třeba otisky lidských prstů. Pokud máme k dispozici srovnávací řadu, tedy číselnou řadu, v níž jsou transformována čísla, vyjadřující pouze to, co je společné pro nějaký větší soubor stromů určitého druhu v určité oblasti, pak na ní tu naši sledovanou řadu čísel můžeme přesně umístit, a to s vysokou spolehlivostí. Tím je každý jednotlivý letokruh datován. A jestliže na té naší zkoumané letokruhové řadě máme i letokruh zaručeně poslední, tedy ten, za kterým už následuje kůra, můžeme dokonce přesně na rok určit i datum skácení stromu - nebo jakékoliv jiné jeho smrti. Mohl třeba i uschnout.

Jakým způsobem se hodnoty měří, zaznamenávají a jak se porovnávají?

Praktický způsob získávání dat, o kterých jsem hovořil, se dlouhou dobu vyvíjel. Dendrochronologie vznikla dávno, v době předpočítačové a staré metody práce byly úplně jiné, než jsou ty dnešní. Já ale budu hovořit o těch současných. Vše o čem zatím byla řeč zajišťuje počítač a měřící aparatury, zvlášť vyvinuté pro dendrochronologii. Měří se pomocí speciálního měřicího stolu, který je posuvný. Jeho posuv je s velkou přesností registrován a data odchází do počítače. Stolek se posouvá, pracovník se na dřevo dívá přes mikroskop. V okamžiku, kdy prochází hranice letokruhů, stiskne tlačítko a aparatura zaregistruje šířku. Data se při měření průběžně ukládají, počítač zajišťuje i jejich zpracování. Má ve své paměti uloženy všechny srovnávací chronologie. Program, jehož úkolem je dřevo datovat, provádí zdánlivě jednoduchý úkon - naměřenou číselnou řadu porovnává se standardní číselnou řadou. Obvykle najde jeden jediný bod, kde se obě řady překrývají s vysokým stupněm podobnosti. Tím jsou všechny letokruhy datovány. Pokud jde o dřevo z nějaké historické stavby, získáme dokonce i přibližné datum jejího vzniku. Říkám přibližné, protože rok skácení stromu není téměř nikdy totožný s rokem, kdy stavba vznikala. Dřevo muselo před použitím proschnout; tak, aby ho bylo možné správně tesařsky zpracovat. Dnes víme, že doba uložení dřeva před použitím ve stavbě kolísala mezi jedním a třemi roky.

Jak musí vypadat vzorek, se kterým pracujete, aby získané údaje byly dostatečně průkazné?

Můžeme zpracovat jakýkoliv vzorek, který lze vyhladit a na kterém lze měřit letokruhy. Kus dřeva se jednoduše opracuje; tak, aby bylo vidět na plochu příčného řezu. Ta se vybrousí, vyhladí a může se měřit. Často však pracujeme s živými stromy a nebo se dřevem, použitým v nějaké stavbě, která se nebourá. Musíme třeba odebrat vzorek materiálu z nějakého krovu, který je funkční. V takovém případě se používá zvláštní, tzv. Presslerův vrták. Je to jakýsi dutý nebozez, který se zavrtá do dřeva a vyvrtá z něj váleček, tlustý asi 5 mm od vnější vrstvy až po střed. Váleček se vytáhne, nalepí na zvláštní podložku, opět se vybrousí a nakonec vyhladí nějakou stolařskou čepelkou. Vyhlazený se pak položí na onen měřicí stůl, o kterém už byla řeč.

Bylo už řečeno, že číselná řada, získaná z konkrétního vzorku se srovnává se standardními letokruhovými řadami. Jak ale vznikly tyto řady? I ty přece musely být nějakým způsobem vytvořeny...

To je zásadní otázka, na níž závisí celá dendrochronologie v užším slova smyslu - abychom mohli datovat, musíme mít nějaký srovnávací standard. První dendrochronologové (u nás ve střední Evropě byl tím prvním na konci 40. let 20. století německý profesor Bruno Huber) před sebou měli opravdu obtížný úkol. Zpracovávali skupiny stromů z určitých oblastí, navzájem je srovnávali, a když zjistili, že dostávají homogenní soustavu číselných řad, pak tyto řady zprůměrovali. Tento postup je velice důležitý. V řadách jsou totiž zachyceny nejen znaky, společné pro celý soubor stromů v určité oblasti, ale také různé zvláštnosti jednotlivých stromů. A ty nás nezajímají. To, co nás zajímá, je tzv. datovací signál, který je společný pro velký soubor stromů daného druhu v celé oblasti. Tím, že se všechna získaná data zprůměrují, vymažou se individuální odchylky, které v tomto případě znamenají šum. To co zbude, to už je společný signál. Tímto způsobem první dendrochronologové zpracovali velké soubory těch nejstarších živých stromů, které měli k dispozici, a pokryli tím posledních sto až dvě stě let; záleží na dřevině. U dubu se ve středním Německu podařilo díky vzorkům ze živých stromů pokrýt dokonce posledních čtyři sta let. U jehličnanů jde o kratší období, asi kolem dvou set let. Pak nastala další fáze práce, při níž se dendrochronologové pustili do dřeva, které je uchováno například v krovech historických budov. Právě v krovech je toho dřeva nejvíc, i když samozřejmě jsou i jiné dřevěné součásti staveb; ve středním Německu má velký význam třeba hrázdění, které je charakteristické například pro lidovou architekturu. U hrázdění také nehrozí nebezpečí, že by se dendrochronologicky zpracovával již opravovaný materiál. Krov se dá vyměnit nebo opravit, ale hrázdění nikoliv, to už ke stavbě patří. Když němečtí dendrochronologové zpracovali soubory tohoto staršího dřeva, museli najít takový soubor materiálu, který by se dostatečně překrýval s již zpracovanou chronologií živých stromů. Statistické zkoumání těchto číselných řad vedlo ke zjištění, že minimální nutné překrytí je 40 až 70 let. Při takovém překrytí je pak možné spolehlivě datovat starší řadu podle řad mladších. Tímto způsobem badatelé postoupili o jeden krok do minulosti. Postupně tak zpracovali klasicistní a barokní materiál, pak došlo na materiál renesanční a nakonec na gotický. Tato fáze práce trvala v Německu od konce 40. let zhruba do poloviny 60. let minulého století.

A jak probíhalo vytváření standardních řad u nás?

U nás jsme začínali mnohem později, ale poměrně rychle jsme Němce dohnali. V současnosti máme například pro jedli zpracovanou standardní chronologii, která začíná rokem 1131 a končí rokem 1999, tedy současností. U dubu jsme na tom velmi slušně až zásluhou několika posledních let, v nichž velké dílo vykonala nedávno tragicky zesnulá Jitka Dvorská. Té se podařilo absolutně odatovat dubové dřevo, které získali archeologové při průzkumu památek z Velkomoravské říše. Byly to například čluny a mnoho jiných dřev. Zpracováním tohoto velkomoravského dřeva a jeho navázáním na nejstarší moravská gotická dřeva (z nichž nejdůležitější byla ta ze základů břeclavského hradu) a také na další dubový materiál, vznikla souvislá chronologie dubu, která začíná někdy kolem roku 525 a končí opět současností, tedy rokem 2000.

Mluvili jsme o dubu a také o jedli. Existují chronologické standardy i pro další dřeviny?

Je to limitováno výběrem dřeva, které naši předkové používali při stavbě krovů i k jiným stavebním účelům. Je velice zajímavé srovnat druhové složení krovů z minulého a předminulého století s materiálem starším. V minulém a předminulém století je nejpoužívanějším materiálem smrk. Je to pochopitelné, protože v letech 1730-1750 u nás byly masově zaváděny smrkové monokultury a smrk postupně nahrazoval původní lesy, které měly jiné složení. Jakmile se tedy dostaneme ke staršímu materiálu, klasicistnímu, baroknímu, renesančnímu a nebo gotickému, zjistíme, že druhové složení dřeva je docela jiné, než v posledních dvou staletích. Vůbec nejčetnějším dřevem a nejhojněji dostupnou dřevinou prakticky ve všech polohách střední Evropy a tedy i v českých zemích, byla jedle. Zní to možná překvapivě a to dokonce i pro mnohé lesáky, ale jedle u nás byla opravdu tím nejdostupnějším jehličnanem. Právě ona totiž doprovázela doubravy, bučiny a různé mezistupně mezi nimi od nejnižších až po podhorské polohy, kde byla součástí podhorských bučin. V těchto polohách se také vyskytovala skoro všechna naše historická sídliště. Jedle ovšem z naší přírody rychle ustupovala. Mimo jiné i proto, že byla lidmi selektivně vybírána. Nikde u nás totiž neexistovaly jedliny, jedlové lesy. Jedle byla pouze více či méně významnou příměsí v doubravách a nebo bučinách. Pro svůj častý výskyt v historických stavbách byla jedle ve všech středoevropských zemích většinou první dřevinou, pro níž byla zpracována nějaká souvislá chronologie.

Existuje podobná chronologie i pro smrk?

Pro ten samozřejmě není problém udělat chronologii posledních dvou až tří staletí. Ještě zpět do minulosti už to je těžší. Se smrkem se ve starších dobách setkáváme pouze v oblastech podhorských a nebo v oblastech s četnými podmáčenými polohami. Tam se smrk vyskytoval velmi hojně i v nižších polohách. Klasickou lokalitou podmáčených smrčin je například Řásná u Telče. Tam jsme nejprve zpracovali živý porost a na něj pak navázalo zpracování známých historických domů v Telči. Jsou to ty nádherné domy, které tvoří telčské náměstí; mnohé z nich mají ještě původní krov. Všechny tyto krovy jsou dendrochronologicky zpracovány, stejně jako všechny kostely v Telči i jejím okolí, včetně hřbitovních kostelíků. Díky přirozenému výskytu smrku v okolí Telče jsme tak získali dlouhou smrkovou chronologickou řadu, která začíná zhruba v první čtvrtině 14. století a pokračuje opět až do dnešní doby. Obdobně máme smrk podchycený z jižních Čech, konkrétně z Českokrumlovska. I tam se vyskytovaly četné podmáčené smrčiny. Smrkové chronologie však mají jednu velkou nevýhodu, kterou se liší od jedlových. Jedle je jediná dřevina, pro kterou je možné brát celou Českou republiku jako jedinou oblast, pro níž platí jediný a jednotný jedlový standard. U smrku tomu tak není. U něj se musí dělat regionální chronologie pro menší území, jako je například Českokrumlovsko, Telečsko a nebo Žďársko. Máme například zpracovaný známý komplex sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru, tj. kostel a ambit, který jej obklopuje.

Z jehličnanů nám ještě zbývá borovice. Jak je to se standardní chronologií pro tuto dřevinu?

Borovice, podobně jako smrk, začala být u nás hojně pěstována zejména v teplých a suchých polohách v už zmíněném 18. století. Před tím byl její přirozený výskyt vázán jen na určité zvláštní oblasti. Borovice je sice velmi odolná, konkurenci ostatních dřevin však snese jen v extrémních podmínkách. Například na půdách extrémně kyselých a chudých, třeba na píscích. Typický výskyt borovice na chudých píscích známe od Bzence a také z labských písků. Další velmi charakteristickou oblastí s přirozeným výskytem borovice jsou chudé silikátové skály a pískovce. Všichni známe nádherné bory Českosaského Švýcarska; tam je samozřejmě borovice původní. Původní přirozené bory se zachovaly i v polohách, v nichž působí nějaké extrémní vlivy geologického podloží. Mám tím na mysli výskyt hadce. (Hadec neboli serpentinit je přeměněná hornina složená z hořečnatého minerálu serpentinu. Pozn. autor.) V hadcových borech se v minulosti borovice vyskytovala opravdu hojně. Všude tam, kde nebyly extrémní podmínky, byla borovice poměrně vzácná, dokud se nezačala uměle pěstovat. Rostla sice často i v lesích, které byly vypáleny člověkem a nebo které byly nějakým plenivým způsobem těženy, takže její zastoupení během středověku a raného novověku v porostech stoupalo, ale nikdy nebylo příliš veliké. A to se samozřejmě projevilo na tvorbě naší borové řady. S tou máme zatím největší potíže. Je to i proto, že borovice, podobně jako smrk nevytváří nějakou souvislou a homogenní chronologickou řadu pro velké území. I u borové chronologie musíme pracovat s jednotlivými, poměrně malými regiony. Jedním z nich je například nejbližší okolí hradu Bečova nad Teplou. Ten totiž stojí na území, typickém minerálně velmi chudými a kyselými geologickými substráty. Nedaleko od Bečova, směrem k Mariánským Lázním je dokonce velký ostrov hadce, na kterém rostly hadcové bory. Díky tomu je téměř celá původní výdřeva hradu Bečova, a ta je velmi mohutná, složená z borovice. V tomto případě nejde o krov, ale o stropní trámy; Bečov je totiž velmi mohutná stavba, v níž jsou všechny stropy dřevěné. Našli jsme tam desítky velmi silných borových kmenů s velkým počtem letokruhů. Díky tomu jsme pro tuto oblast mohli zpracovat regionální borovou chronologii. Podobná situace je i na několika dalších místech České republiky, pro která však existují více či méně samostatné borové chronologie. Sice jsme z nouze sestrojili i jednotnou chronologii borovice pro celé území České republiky, pracuje se s ní však hůře, protože není homogenní, tedy stejnorodá.

Pro jiné dřeviny už chronologie vytvořeny nejsou?

Já jsem se zmínil o našich jehličnanech, jedli, smrku a borovici a potom také o dubu. To jsou vlastně všechny dřeviny, pro které jsme chronologii sestavili. Ještě bych podotkl, že pro některé listnáče, jako jsou třeba jasan a jilm, lze podle zahraničních zkušeností použít chronologii dubu. U nás se ale v krovech historických staveb s jinými dřevinami, než jsou ty jmenované prakticky nesetkáváme, proto pro ně ani nelze chronologie sestavovat.

Kam až se s těmi chronologiemi dá dojít? Do jak hluboké minulosti?

Gotikou v podstatě končí možnosti, které nám poskytují historické stavby. Pokud jde o pozůstatky lidské kultury, starší minulost je už záležitostí archeologie. A právě archeologie umožnila naši chronologii významně prodloužit do minulosti. V 70. letech minulého století bylo těžbě hnědého uhlí obětováno celé středověké historické jádro města Mostu. Před tím, než došlo k jeho asanaci, byl v historickém jádru Mostu prováděn velmi důkladný archeologický výzkum; tak důkladný, jaký by na jiné lokalitě vůbec nebylo možno provést. Šlo o celoplošný výzkum, korunovaný velikým množstvím nálezů. Nás i archeology nejvíce zajímaly odpadní a fekální jímky. Archeologům šlo o obsah těchto jímek, protože se v nich našla spousta tehdejšího odpadu, například nádobí nebo hračky. To jsou věci unikátní pro archeology; nás daleko více zajímal materiál, ze kterého byly postaveny samotné jímky. Byly totiž vydřeveny převážně jedlovým dřevem. A chronologie výdřevy těchto jímek nás dovedla k dosud nejstaršímu letokruhu, který od jedle na území České republiky máme - k letopočtu 1131. Město Most bylo sice postaveno až kolem roku 1330, letopočet 1131 je však nejstarším letokruhem stromu, skáceného někdy před zmíněným rokem 1330. Před tento rok jsme se už na materiálu lidského původu nedostali.

A kde se tedy bere ještě starší materiál?

To už jsou takové zdroje, které nejsou dílem lidských rukou; různá přírodní naleziště velmi starého dřeva. Snad nejvýznamnějšími nalezišti, u nás však nevyužitelnými, jsou různá rašeliniště, kde dřevo odumřelých stromů setrvává velice dlouhou dobu. Tento zdroj je využíván převážně v západní Evropě; zejména v té nejzápadnější - například v Irsku, kde už zpracovali více než tisíciletou chronologii jenom na dřevu z rašelinišť. Pro střední Evropu je daleko významnějším zdrojem dřevo tzv. černého dubu, které se nachází při těžbě štěrkopísku. Jde o subfosilní kmeny, které se v dávných dobách uložily v řečišti a později byly zaneseny pískem. (Subfosilie je polozkamenělý zbytek rostliny nebo živočicha, u něhož došlo ke ztrátě organické složky. Pozn. aut.) Tento materiál začal v 60. letech 20. století soustavně shromažďovat významný německý dendrochronolog Berndt Becker. Předběžně ho datoval s využitím radiouhlíkové metody a když měl materiálu opravdu hodně (stovky až tisíce kusů), začal kmeny, které si byly časově blízké, zpracovávat dendrochronologicky. Ukázalo se přitom, že mnohé kmeny lze vzájemně synchronizovat. Tak začala postupně vznikat dubová chronologická řada, založená na subfosilním dřevu z řečišť velkých řek. Pracovalo se zejména s materiálem z Rýna, Mohanu, horního Dunaje a poslední dobou také z Labe. Postupně tak byla získána chronologie, která nakonec navázala na chronologii historických dřev.

To muselo být jistě spojeno s řadou problémů...

Bylo to opravdu velké dobrodružství. S pomocí subfosilního dřeva se totiž badatelé dostali zhruba do prvního tisíciletí před Kristem. Mezitím pokračovalo ono obrazné "vrtání tunelu" i z druhé strany, tedy ze současnosti. V případě Německa byl k tomuto účelu použit nesmírně zajímavý historický materiál. V Trevíru existuje jistá lokalita, která se od nepaměti nazývala Römmerbrücke, neboli Římský most. V době, kdy se tam budovaly průplavy, našli archeologové v dočasně vypuštěném řečišti velké množství pozůstatků dávných dubových mostů. Bylo jich hodně přes dvacet. Synchronizací mostů z Römmerbrücke v Trevíru byla získána velmi dlouhá chronologie, která navázala na chronologii subfosilního dřeva. Poslední mezera, která zbyla, zabírala období nejranějšího středověku, ale i tuto mezeru se posléze podařilo vyplnit archeologickým materiálem. Ve výsledku tak byla nakonec získána dubová řada, která začíná už v době, kdy se k nám dub v holocénu dostal. Holocén, to je poslední geologické období, které následovalo po poslední době ledové; dub se ve střední Evropě poprvé objevil právě v této době, přibližně 5000 let před Kristem. Prakticky celé toto období už máme (alespoň tedy pro Porýní) pokryto dubovou řadou, která je tak dlouhá skoro 7000 let. U nás se v současnosti soustavným zpracováním subfosilních dubů z řečišť nikdo nezabývá, veškeré kapacity totiž zaměřujeme na mladší období. Alespoň jedno odatované dřevo z Labe z okolí Všetat tu však máme. Ve spolupráci s německým pracovištěm na univerzitě v Göttingenu jsme o tomto subfosilním dřevu zjistili, že jde opět o několik tisíc let starý exemplář.

Jen tak pro zajímavost - kde se na zeměkouli vyskytují nejstarší dřeviny? O jaké stromy jde a jak jsou staré?

Vůbec nejstarší je dřevo borovice osinaté. To je zvláštní druh borovice z velmi suchých oblastí amerického středozápadu. Právě v porostu této borovice na hřebeni White Mountains na hranici mezi státy Kalifornie a Arizona byl nalezen vůbec nejstarší strom světa. Je to exemplář Pinus aristata, jehož nejstarší živé dřevo má více než 4000 letokruhů; strom má ale také mrtvé části a ty jsou starší než 7000 let.

A na závěr: jak to u nás vypadá s prezentací metod a výsledků dendrochronologických datování? Nemyslím jen pro tu odbornou, ale i pro laickou veřejnost. Fungují nějaké webové stránky? A je pro zájemce k dispozici i nějaká publikace?

Pokud jde o prezentaci odbornou, v posledních několika letech je velice dobrá, protože na pracovištích se objevili noví, mladí a úspěšní lidé. Jedním takovým pracovištěm je Botanický ústav Akademie věd v Průhonicích, kde pracuje několik doktorandů a tito doktorandi prezentovali své práce na mezinárodních konferencích a publikují také v mezinárodně uznávaných časopisech. Šlo o práce, zaměřené na ekologické aplikace a také na datování. Dokonce jsme řešili jeden výzkumný úkol, který byl situován na Kanárské ostrovy. Šlo o dendrochronologii dřeviny, která má krásný název Spartocytisus supranubius - tj. "nadoblačný". Tato dřevina má skutečně nadoblačný výskyt. Roste totiž na ostrově Tenerife, na sopce Pico del Teide, a to až v té nejvyšší oblasti, která se pokaždé vyskytuje až nad oblaky. Zpracování letokruhů této dřeviny dosud neskončilo, ale pravděpodobně povede k zajímavým závěrům, které se týkají vývoje vegetace na Kanárských ostrovech a také vývoje klimatu v posledním století. Pokud jde o prezentace populární, v posledním čísle loňského ročníku časopisu Živa vyšel o dendrochronologii velmi podrobný článek. Máme i své vlastní internetové stránky, společné pro všechna česká dendrochronologická pracoviště - www.dendrochronologie.cz. Už jsem se zmínil o Botanickém ústavu Akademie věd, dále pak máme soukromé laboratoře, které se zabývají datováním dřeva a konečně se dendrochronologií zabývá také Archeologický ústav Akademie věd České republiky v Mikulčicích. Ten byl ovšem velmi postižen ztrátou kolegyně Jitky Dvorské. A to je o dendrochronologii v podstatě všechno.

My se však v Planetáriu k dendrochronologii ještě někdy v budoucnu jistojistě vrátíme. Až se někde najde nějaký opravdu vzácný dřevěný předmět. A nebo bychom se mohli vydat na už zmíněné Kanárské ostrovy, nad oblaka... Uvidíme.

Frederik Velinský

autor: frv
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.