Danse macabre: Tanec se smrtí, tanec kostlivců
Rozverné a ovšemže jen chvilkové dovádění se Smrtkou. Taková symbolika vznikla v Evropě koncem středověku. Má to svou hloubku – a pohříchu i nadčasovost.
Někdy od 15. století se tenhle motiv objevoval nejprve ve Francii a pak v dalších a dalších regionech – a všude ho lidé okamžitě pochopili. Ta zpráva totiž byla jasná a přímá jako bodnutí do zad: člověče, na tomhle svět jsi jenom dočasně. Tenhle svět, to je parket a tam tančí paní Smrt. A ty jsi tady jen proto, že tě zrovna vzala do kola. Takže sleduj, co se stane, až tě z toho kola vyhodí.
Holduj tanci, pohybu…
Člověk opravdu nemusel být zrovna myslitel, aby to pobral: vizuální sdělení bylo patřičně výmluvné. Ať už byl na obrazu nebo rytině kostlivec jeden, nebo celá plejáda, ať už byl na parketu jeden člověk nebo kompletní společnost, v rytmu neviděné, ale tušené hudby znělo v hlavách diváků tik tak tik tak odbíjející jim čas života.
Středověk si s tímhle motivem obecně dost vyhrál, což souvisí s obsesí až (doslova) morbidní, kterou se vyznačovalo tehdejší křesťanství: memento mori, pamatuj na smrt. A vlastně ani nebylo třeba to připomínat, ona ta smrt byla všudypřítomná. To je tedy i dnes, ale z veřejného prostoru jako by byla spíš vytlačována kamsi do nevědomí. To v 15. století ale nebylo dost dobře možné. Vytlačujte myšlenky na smrt, když tu sto let řádí mor. To je panečku tanec. A k tomu stoletá válka. A ovšem hladomor. A zase mor. Memento mori. Pamatuj na smrt.
Středověk neskončil, středověk trvá…
Danse macabre, to byla horečka sobotní noci. Bujaré taneční veselí těch, co se snaží na parketě zapomenout na to, co bude potom, i pochod vpravdě funebrální pro ty, kteří na to mysleli až moc. Sdílený narativ křesťanství i sdílené neštěstí Evropy to všechno propojilo a umocnilo. Útěcha snad mohla být jen v ultimátní demokratičnosti: pro nikoho ten tanec není nekonečný: ani pro venkovského idiota, ani pro Jeho Veličenstvo. Taneční mistr je jen jeden a tomu chrastí žebra. Tomu se říká utancovat se k smrti.
Každá doba má svá specifika a své symboly a své interpretace. Středověk se vyčerpal, mor zeslabil, stoletá válka skončila. Motiv danse macabre sice zůstal, ale ubral na razanci. Potenciál měl však zřejmý, a tak se tu a tam objevil i v renesanci a pak v baroku. Silně religiózní baroko si s ním taky pohraje rádo, ostatně tehdy si Evropa zatančila nekrvavější konflikt od počátku dějin; třicetiletou válku. Jen v Německu vypadl z parketu každý třetí člověk. A světe div se, to ještě zdaleka nemělo být to nejhorší. Danse macabre se tancoval dál. A pak, ve 20.století, si to vzal na povel nový tanečník.
A to byl panečku Sekáč; ten se nezakecal…
Související
-
Duchovní Evropa. Dušičky, Hrastovlje a Tanec smrti
S Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.
-
Tanec smrti
Tanec smrti je oblíbený výjev na starých malbách. Je pozoruhodné, jak si lidé dokázali dělat žerty i z tak vážné věci, jako je smrt. V pozdním středověku to byla al...
-
Morové rány napříč staletími. Komenský dozajista zažil hned tři morové epidemie
S epidemiemi různého charakteru byla lidská společnost konfrontována v minulosti a musí jim čelit i dnes. Na rozdíl od dob minulých jsou možnosti léčby účinnější. (repríza)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka