Danse macabre: Tanec se smrtí, tanec kostlivců

Někdy od 15. století se tenhle motiv objevoval nejprve ve Francii a pak v dalších a dalších regionech – a všude ho lidé okamžitě pochopili. Ta zpráva totiž byla jasná a přímá jako bodnutí do zad: člověče, na tomhle svět jsi jenom dočasně. Tenhle svět, to je parket a tam tančí paní Smrt. A ty jsi tady jen proto, že tě zrovna vzala do kola. Takže sleduj, co se stane, až tě z toho kola vyhodí.

Holduj tanci, pohybu…

Tanec se smrtí|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

Člověk opravdu nemusel být zrovna myslitel, aby to pobral: vizuální sdělení bylo patřičně výmluvné. Ať už byl na obrazu nebo rytině kostlivec jeden, nebo celá plejáda, ať už byl na parketu jeden člověk nebo kompletní společnost, v rytmu neviděné, ale tušené hudby znělo v hlavách diváků tik tak tik tak odbíjející jim čas života.

Středověk si s tímhle motivem obecně dost vyhrál, což souvisí s obsesí až (doslova) morbidní, kterou se vyznačovalo tehdejší křesťanství: memento mori, pamatuj na smrt. A vlastně ani nebylo třeba to připomínat, ona ta smrt byla všudypřítomná. To je tedy i dnes, ale z veřejného prostoru jako by byla spíš vytlačována kamsi do nevědomí. To v 15. století ale nebylo dost dobře možné. Vytlačujte myšlenky na smrt, když tu sto let řádí mor. To je panečku tanec. A k tomu stoletá válka. A ovšem hladomor. A zase mor. Memento mori. Pamatuj na smrt.

Středověk neskončil, středověk trvá…

Tanec smrti|foto:CC0 Public domain, Fotobanka Pixabay

Danse macabre, to byla horečka sobotní noci. Bujaré taneční veselí těch, co se snaží na parketě zapomenout na to, co bude potom, i pochod vpravdě funebrální pro ty, kteří na to mysleli až moc. Sdílený narativ křesťanství i sdílené neštěstí Evropy to všechno propojilo a umocnilo. Útěcha snad mohla být jen v ultimátní demokratičnosti: pro nikoho ten tanec není nekonečný: ani pro venkovského idiota, ani pro Jeho Veličenstvo. Taneční mistr je jen jeden a tomu chrastí žebra. Tomu se říká utancovat se k smrti.

Každá doba má svá specifika a své symboly a své interpretace. Středověk se vyčerpal, mor zeslabil, stoletá válka skončila. Motiv danse macabre sice zůstal, ale ubral na razanci. Potenciál měl však zřejmý, a tak se tu a tam objevil i v renesanci a pak v baroku. Silně religiózní baroko si s ním taky pohraje rádo, ostatně tehdy si Evropa zatančila nekrvavější konflikt od počátku dějin; třicetiletou válku. Jen v Německu vypadl z parketu každý třetí člověk. A světe div se, to ještě zdaleka nemělo být to nejhorší. Danse macabre se tancoval dál. A pak, ve 20.století, si to vzal na povel nový tanečník.

A to byl panečku Sekáč; ten se nezakecal…