Bílý dům a jeho zdi

Rok 1987, americký prezident: „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!“ Rok 2019: americký prezident: „Postavíme zeď v Coloradu. Postavíme krásnou zeď.“

Zednáři a zedníci

Jak vidno, zeď není jen tak nějaká obyčejná věc z cihel či jiného materiálu. Takovýhle materialistický pohled na věc má třeba někdo, kdo tu zeď umí postavit. Když si ovšem zeď vezme do práce politik, je z toho najednou neuvěřitelná zbraň. Propagandistická zbraň, velmi často posílená opravdovými zbraněmi, zeď se stává mezinárodním tématem. A americká politika se v tom tématu plácá ode zdi kde zdi.

Bílý dům|foto:Fotobanka Pixabay,CC0 1.0,©

V Bílém domě měli ke zdím dlouhodobě blízko, jakkoliv přeneseně: tradice svobodných zednářů je tam silná a zřetelná. Jeden z nich dokonce shodou okolností vydal souhlas s použitím atomových zbraní a poskytl tak mocné střelivo nejen US Army, ale i armádě konspirátorů. Možná není bez zajímavosti, že jedna z mála zdí, které tehdy tu atomovou spoušť vydržely, byla z budovy navržené českým architektem. Ale to jen tak na okraj.

Východ a Západ

Nicméně nám teď půjde o jinou Zeď, o mezinárodní zeď s velkým Z: o tu, která vyrostla v Berlíně a rozdělila tak město i Evropu s typickou německou důkladností. Smysl byl zřejmý: zabránit emigraci ze socialistického ráje do prohnilého kapitalismu. Reakce Bílého domu byla rázná a uvážlivá: americký prezident se naučil německy. Ona to tedy byla jediná věta: „Ich bin ein Berliner“, ale zazněla, zazněla veřejně a k tomu generaci po válce. Takže minimálně gesto to bylo působivé. Snad tu zapůsobily i irské kořeny toho prezidenta, protože Irové s Němci si už dřív docela notovali proti Angličanům. Což se mimochodem obnovilo s brexitem. Ale to zase jen tak na okraj.

„Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, zbořte tuto zeď!“ pronesl americký prezident Ronald Reagan v roce 1987 před Braniborskou branou|foto: White House Press Office, CC0 Public domain

Ovšem slova tečou a zeď stojí: americký prezident se vrátil do USA, Němci se naučili žít se zdí – a vydrželi to celou jednu generaci. Jsme na konci 80. let a ne že by se snad ta zeď sama zhroutila, ale hroutil se takříkajíc její zedník: sovětské panství ve Východním bloku. Gorbačovova doktrína té Zdi vůbec neprospěla – a do toho Reagan, se svým citem pro silná hesla, zahlásí to své „Strhněte tu zeď“ – a věci se pomalu, ale jistě daly do pohybu.

Sever a Jih

A uplynula další generace či dvě a téma zdi se znovu vrátilo do Bílého domu, tentokrát ale v jiném světle. Teď bude Zeď dobrá: teď nebude totiž rozdělovat, teď bude zachraňovat. Taková byla vize prezidenta Trumpa, který si nejdříve postavil několik Towers a pak chtěl ještě Wall. I tady je smysl zřejmý: zabránit nelegální migraci z hispánské Ameriky do té severní, bohaté. Která ty Hispánce trochu chce a taky trochu nechce, takže je v tom stejně schizofrenní, jako s tím pohledem amerických prezidentů na téma Zdi.

Armádní ženisté staví zeď na mexicko-americké hranici (2009)|foto:CC0 Public domain

S tou Trumpovou zdí je to ale poněkud ošemetné: existovala kdysi taky jedna velká říše, ta se taky bránila migraci stavěním zdí – říkala jim limes – a nakonec jí to bylo houby platné. Stěhování národů ty zdi okázale ignorovalo a říše zanikla. Teď jsme analogicky v období stěhování migrantů a zeď nezeď, v USA je Hispánců čím dál víc.

Pikantní na tom celém je fakt, že Američani, kde mezi elitami stále ještě převládají WASP, nechtějí pustit Hispánce na sever: byli to ale právě Američani, kteří v polovině devatenáctého století se sami pustili k Hispáncům na jih a migrovali tam za půdou. A pak si na Mexiku vybojovali Texas a řekli: tady je protestantovo! A to se stalo v roce 1848, v době, kdy v Evropě se zrovna bouraly zdi, ale jen proto, aby se z nich stavěly barikády. Třeba jako v Berlíně.

Zkrátka a dobře, v Bílém domě je Zeď vždy komplikovaný politický problém. Na Wall Streetu o tom vědí své.