80 let rozhlasového vysílání v Ústí nad Labem
Wolfrumova palácová vila je sídlem ústeckého rozhlasového vysílání už od prosince roku 1945
Sídlem Českého rozhlasu v Ústí nad Labem, nyní Českého rozhlasu Sever, je od roku 1945 Wolfrumova palácová vila v ulici Na Schodech. Sem se ústecký rozhlas stěhoval z prozatímních půdních prostor v České spořitelně na Mírovém náměstí.
„Už v září roku 1945 se rozhodlo, že státem konfiskovaná Wolfrumova vila by měla sloužit kultuře. Existuje usnesení, kde se mluví o tom, že by v ní měla sídlit městská galerie a rozhlas,“ popisuje historik Václav Houfek.
K tomu, aby se do vily nastěhovala galerie, nakonec nikdy nedošlo. Rozhlas v ní ale sídlí dodnes.
Postupně se ale prostory palácové vily musely upravit pro potřeby rozhlasového vysílání.
„Od září do prosince 1945 se prostor vily upravoval tak, aby v ní mohl sídlit rozhlas. Už silvestrovské vysílání roku 1945, které bylo opět z městského divadla, bylo organizováno přes tohle místo,“ shrnul Houfek.
Ve Wolfrumově vile najdete spoustu místností – původně to byly pokoje, jídelny, koupelny nebo pracovny. Ze začátku se vysílalo jen z některých, postupem času se ale pro potřeby rádia využily a upravily všechny.
„Část z místností sloužila pro ubytování zaměstnanců rozhlasu – ti totiž často byli v té práci nonstop, mnoho desítek hodin týdně. Rekord měl, myslím, jeden redaktor, který vykázal 88 odpracovaných hodin během jednoho pracovního týdne. Těch lidí, kteří by to vysílání mohli dělat, bylo totiž málo, takže ti redaktoři zajišťovali v podstatě všechno. Velkou roli v tom hrálo i to velké poválečné budovatelské nadšení, které ten tým lidí konsolidovalo,“ dodává Václav Houfek.
Protože je Wolfrumova vila národní kulturní památkou, památkáři velmi pečlivě dohlížejí na to, aby nedošlo k narušení tohoto jedinečného historického objektu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
