17. listopad 1989 změnil život horníkům. Museli se vyrovnat s útlumem těžby na Mostecku a Chomutovsku

14. listopad 2019 09:50

Mostecko a Chomutovsko patřilo spolu s Ostravskem a Kladenskem před rokem 1989 mezi uhelné regiony. Komunistické vlády tam proto dodávaly více zboží, horníci měli ve srovnání s jinými profesemi vyšší platy, samozřejmostí byla řada zaměstnaneckých bonusů ve formě rekreací, svačin zdarma nebo deputátního uhlí.

Ve společnosti byli horníci ceněni. Krátce po Sametové revoluci ale nastal obrat. Stát začal těžbu uhlí tlumit a těžařské podniky zprivatizoval.

S pádem socialistického zřízení padly i mnohé výhody pro horníky

„Před tím rokem 1989 se říkalo Já jsem horník, kdo je víc',“ vzpomíná Zbyněk Jakš. V hlubinných dolech na Mostecku strávil 16 let života. Pracoval na dole Pluto a Kohinoor.

Kromě vyšších platů mohli horníci před rokem 1989 využívat mnoha výhod. „Ať už to byly různé deputáty, věrnostní odměny, nárok na rehabilitaci – to všechno jim bylo odebrané,“ vysvětluje Jakš.

Zbyněk Jakš v roce 1999 organizoval na dole Kohinoor okupační stávku za lepší podmínky pro havíře, které se tehdejší zprivatizovaná Mostecká uhelná chystala propustit. V prosinci 1999 tři dny odmítalo na povrch vyfárat zhruba 200 horníků. 

Horníci tehdy jednali s odborovým předákem Richardem Falbrem a tehdejším ministrem práce a sociálních věcí Vladimírem Špidlou. Podařilo se jim vyjednat podmínky, které usnadnily odchod stovkám propuštěných havířů.

„Jedním z těch požadavků bylo, že chceme i nějaké řádné odstupné pro havíře, aby měli možná i čas na to se z té práce dostat zas do toho povrchového života,“ vysvětluje Jakš.

Porevoluční chování vedení dolů bylo někdy amorální

Havíři směli fárat pod zemí jen určitý čas, než naplnili tzv. „expozici“. Pokud jí dosáhli, měli nárok na nemalé výsluhy. To se ale po revoluci změnilo.

„Bylo zvykem, že začali propouštět těsně před naplněním té expozice. Mě se třeba stalo, že bylo 5 600 šichet a oni to, z neznámých důvodů, zvedli na 6 200,“ vysvětluje Karel Pauš, který na šachtě pracoval téměř 30 let.

Karla Pauše propustili ze šachty těsně před tím, než na zasloužené výsluhy dosáhl.

I když většina bývalých havířů, se kterými redaktor Českého rozhlasu mluvil, pád totality přivítalo, zůstává v nich zvláštní pocit křivdy, že se o ně stát za jejich namáhavou mnohaletou práci dostatečně nepostaral.

autor: Jan Beneš
Spustit audio