Zvuk se nahrával i na rentgenové snímky

Kapacita jednoho kotouče obsáhla 5 minut záznamu. Daly se přehrát jednou, maximálně dvakrát, jehla, která projížděla drážkami v tenké voskové vrstvě, současně záznam ničila, svým způsobem mazala. Kotouče bylo možno použít vícekrát – po přebroušení horní vrstvy bylo možno pomocí řezacího nože vyrýt nový zápis. Tyto nosiče se nezachovaly.

Voskové kotouče nahradily v roce 1932 fólie vyrobené z tvrzené želatiny. Jejich nevýhodou bylo, že v důsledku značné citlivosti na vlhkost se často zvlnily a přenoska při jejich přehrávání vylétávala z drážky. Tyto nosiče se používaly přibližně do roku 1935.

Přístroj na vyřezávání drážek|foto: Khalil Baalbaki

Amatéři namísto nich využívali staré rentgenové filmy, jejichž citlivá vrstva byla z želatiny. Pomocí přístroje na obrázku se řezala vlnková drážka do měkké celuloidové fólie ve tvaru gramodesky.

Ještě před zánikem želatinových fólií (v roce 1934) se začaly využívat lakové fólie na hliníkovém podkladu. Pevný hliníkový kotouč zajišťoval větší stabilnost nosiče. K záznamům se používaly do roku 1937, archivovaly se ovšem jen výjimečně.

Stejně tak tomu bylo s následujícím typem nosiče, jímž byly fólie decelith, vyrobené z jednolité hmoty, částečně ohebné, odolné vůči hrubému zacházení, stejně tak vůči vlhkosti. Decelithy se pro rozhlasový záznam využívaly od roku 1936 až do konce období, po které vládly záznamů fólie, tedy až do začátku 50. let 20. století.