Železný Jan a prázdniny s potomky

Železný Jan je pak první a taky patrně nejvýznamnější z knih o krizi mužství, které u nás vyšly. Učí muže, že v sobě mají objevit vnitřního divocha, tajemného mnicha, šamana. Hladce vyholené tváře mu zarostou vousem, muž zpracovaný nejprve maminkou, později pak manželkou a tchyní znovu objeví vlastní nezkrocenou maskulinní sílu. Musí ovšem projít zasvěcovacími rituály. Jenomže, jak a kde takový rituál postoupit?

Rituální demonstrací mužnosti je samozřejmě otcovství. Co svět světem stojí, je otec podle své nátury laskavým ochráncem nebo nerudným uzurpátorem. Moderní muž má v rozhodování jasno: Nechce být nepřívětivým, panovačným a odtažitým otcem, jehož děti se pak ze svých traumat musejí vypsat, jako se to stalo kdysi třeba Janu Nerudovi, Franzi Kafkovi nebo Thomasi Mannovi. Moderní otec, vyškolený spravedlivou myšlenkou genderové rovnosti, je pozorný, citlivý a pečující. Ale kde se ti dva žádoucí muži – divous podle Železného Jana a laskavý táta – vlastně potkají?

Robert Bly: Železný Jan|foto: Nakladatelství Argo

Divouse si většinou spojujeme s náruživostí a horečnatou aktivitou. Podle mě mylně, jak dokážu na příkladu. Každou zimu a léto jezdíme s partou několika otců, profesí většinou psychiatrů a psychologů, s dětmi někam ven. Organizace pobytu je minimalistická. Muži v pomáhajících profesích vám totiž mimo službu přiznají, že nejlépe si nakonec stejně každý pomůže sám a děti se nejlépe zabaví samy.

Organizace pobytu otců s dětmi tedy sestává z příjezdu na správné místo ve správný čas, hlavně nezapomenout balíček hracích karet, obří nádobu s kuřecími křidýlky v pálivém nálevu a sportovní vybavení.

K výletu na kolech či k hoblování sjezdovky se dokážeme postavit jako organizátoři, že bychom ale dětem vymýšleli program na volný čas nebo dokonce zábavu, je pro nás, otce, nepředstavitelné. A jediným mocenským zásahem z naší strany je, z času na čas, zákaz elektronických her, pokud se nám zdá, že jsou děti už dlouho přilepené každé samo k dotykové obrazovce tabletu.

Děti, jak se zdá, si této politiky nevměšování cení. Psychiatr Francin mi vysvětlil, že nejsme líní, jen dětem dopřáváme svobodu, jakou jsme kdysi měli my sami. Dovodil jsem si, že co z dálky vypadá jako parta klábosících otců s dětmi povlávajícími kolem, je ve skutečnosti praktikování blahodárné nečinnosti. Někdo by to snad mohl označit za otcovskou lenost, já zas, po četbě Železného Jana, soudím, že právě takhle může vypadat komunikace s naším vnitřním divokým mužem. Divochem, který, podobně jako muži většiny přírodních národů, nejraději chytá lelky v houpací v síti a debatuje s kamarády.

Jak tedy být správným mužem? Našel jsem odpověď, která se do Železného Jana ani dalších příruček zatím nedostala. Napadla mě ve chvíli blahodárné nečinnosti. Ve chvíli, kdy snahu mít v sobě ty nejlepší vlastnosti z otce i matky, odkládáme s ostatními muži jako funkční prádlo. Správný muž totiž ve správnou chvíli nedělá vůbec nic.