Zdena Kolářová

Máte také svůj mindrák? Tedy pocit jisté osobní nedostatečnosti? Že jste málo vysocí, nebo že jste málo chytří, zkrátka takový psychický úraz, který vás celý život štve?

Přiznám se, že nejsem velký romantik, a když jedu krajinou, na blouznění, jak je krásně, nějak nemám čas. Ale stala se taková věc. Já i můj muž jsme onemocněli covidem.

Už dost dlouho mudruji nad tím, jak se u některých slov rozmělňuje jejich pravý význam. Například spisovatel. Knížky jsou v životě spousty lidí docela důležité.

Přestože jsme česká rodina, kam až paměť sahá, používala jedna z mých babiček, pocházející z Třeboně, velmi často slova s německým původem. 

Musím se přiznat, že mám doma přezdívku. Říkají mi Pitralon. Tuhle pánskou kolínskou jsem nikdy nepoužívala a kontext s tím, proč mi tak říkají, vlastně vůbec nedává smysl.

Nejdříve covid a pak i namrzlé chodníky udělaly utrum  mému rozhodnutí, že budu chodit na procházky, protože mi nějak nejdou zapnout oblíbené kalhoty a je třeba se hýbat.

Jsem z generace, která přišla do kontaktu s počítači až v pokročilých letech. Poprvé na mne vycenily své elektronkové zuby, když mi bylo asi tak čtyřicet. 

Když před třiceti lety oznámili kapitáni tržního byznysu, že odteď bude všechno k mání, zajásala naše spotřebitelská srdce radostí. 

Na stáří se dá najít jen velmi málo úchvatných věcí. Ale pár bych jich našla. Například vstávání. Po celý život jsem vstávala kolem čtvrté ráno.

Když jsem byla malá, dala mi máma každou neděli bílé punčocháče, čepici s bambulí a doporučila tátovi, aby se mnou šel na procházku. Dělal, že jako jo, ale...