Zdena Kolářová

Nedávno jsem zjistila, že mi v nabídce televizních programů přibyl další. Ezoterický. Proudí sem od našich slovenských sousedů, kde stále funguje věštectví jako povolání.

U nás doma se vždycky hezky stolovalo. Tedy ve všední den bylo prostírání stolu skromnější, ale v neděli si máma dávala záležet.

Rozhlas nebo také rádio, jak jsme téhle instituci my, zaměstnanci, říkali, se stal mým životním osudem. Když jsem poprvé koukla pod pokličku, byla jsem naprosto okouzlená.

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Zatímco Vánoce slaví věřící v trochu zadumaném zimním duchu, Velikonoce se nesou ve znamení života, barev a naděje.

Česko má kolem tří tisíc zákonů a dalších pár tisícovek předpisů. Právníci přiznávají, že sami nevědí, kolik jich je. Dnes chci mluvit o zákonu schválnosti.

Bohatá slovní zásoba byla vždy považována za známku vzdělanosti. Proto nás, žáčky ve škole nabádali, abychom pilně četli. Osnovami určené tituly nás ale moc nezajímaly.

Celý život mě bavila móda. Ne že by to byl základní zájem mého života, ale často jsem si donesla domů nějaký hadřík a těšila se, až bude příležitost tu parádu „vynést“.

Nemám ráda procházky. Takové to bloumání odnikud nikam. Myslím, že to způsobili rodiče. Procházka byla v našem programu něco tak pravidelného jako střídání ročních období.

Když kdysi umřela teta Otylka, byla jsem hodně smutná. Pohřeb byl na Vysočině, kam jsme jeli s celou rodinou. Na laskavém vesnickém hřbitůvku se sešli všichni příbuzní.

Když už byly všechny princezny provdány a z vánočního televizního prostoru zmizely šišlající a zlé pohádkové bytosti, těšila jsem se na návrat k běžné kulturní nabídce.