Vzpomínka na herce a režiséra Jana Kačera: Život je dar. Přijměte ho s tím, že dar je nutné oplatit

Dnes bych chtěla vzdát hold muži, který měl šarmu na rozdávání. Je jím herec a režisér Jan Kačer, rodák z východních Čech. Ano, čas přítomný je před několika dny změnil v čas minulý. Zůstává ale vysoký přesah tohoto výjimečného umělce a to nejen na českou divadelní scénu.

O životě, stáří, o tom, jací jsme, co nám chybí a přebývá, si s Janem Kačerem před časem povídala redaktorka Eliška Pilařová.

Místo narození Holice v Čechách, jste tedy Východočech.
„Ano, kořeny tam mám, ale rodinu už málo. Takže se tam vracím s takovou nostalgií. Ale místo dětství si člověk nevybírá. A to místo je také věcí fantazie, která může mít svoje vlastní řečiště, bez ohledu na to, jak se to dotýká objektivní pravdy.“

Někdy se stačí třeba podívat na jeden strom, na který jste kdysi dávno vylezl a díval se někomu do oken. A to je vaše dětství.
Jan Kačer, herec a režisér

„Já jsem v Holicích prožil spoustu krásných věcí, zejména v souvislosti s mojí maminkou. A čím víc člověk stárne, tím víc se vlastně vrací domů. To máte jako ve vztahu, každá láska musí být vždy s tou nejkrásnější holkou. Většinou to bývá tak, že se zamilujete a něco zažijete bez ohledu na to, jak ten dotyčný vypadá.“

„A někdy se stačí třeba podívat na jeden strom, na který jste kdysi dávno vylezl a díval se někomu do oken. A to je vlastně vaše dětství. Tohle já mám právě v Holicích, kde roste jeden veliký strom, na který jsem jako malý kluk vždy lezl. Protože Holice leží v rovině, tak jsem toužil po výškách.“

Čtěte také

Herec a režisér Jan Kačer v magazínu Šarm!

„Máma se o mne bála, protože jsem lezl na střechy, ale také na vysoké stromy. A tento strom tam uprostřed zástavby kupodivu zůstal a já k němu vždycky přijdu a vidím své dětské ruce. To pravděpodobně stačí k tomu, aby člověk někam patřil a byl tam doma.“

Jste věřící člověk ve smyslu křesťanském?
„Jsem věřící. Pánaboha bych si představoval jako Poslední soud od Michelangela, ten se mi nejvíc líbí. Adam jak tam k němu vztahu svoji ruku, tak bych si to nějak představoval. Ale jinak Pánaboha jako takového vousatého staříka si moc nepředstavuji.“

Pánaboha bych si představoval jako Poslední soud od Michelangela, ten se mi nejvíc líbí. Adam jak k němu vztahu svoji ruku.
Jan Kačer, herec a režisér

„Spíš si myslím, že existuje něco jako vlnění. Teď máme bezdrátové telefony, že je to nějaká taková podivně organizovaná vůle, která zaznamenává naše prohřešky. Nechtěl bych se do toho moc pouštět, ale myslím si, že mi jsme tady taková ta trošku trestanecká kolonie.“

Čtěte také

Ve věku 87 let zemřel herec a režisér Jan Kačer

„Že jsme skutečně toho Pánaboha jednou namíchli, jako ti andělé, a on nás svrhnul, dal nám život konečný a přidal k tomu bolest. A že se toho o tom příliš nemůžeme dozvědět. Jakmile bychom toho věděli příliš, hned nás setře. Když jsme Beethoven, tak ohluchneme, když jsme Mozart, dostaneme choleru.“

„To jakési pořádkumilovné vědomí světa nás udržuje v takovém poklidném středovém nevědomí. Když se rozhodnete, a to můžete, že ten život, který je vám dán, je to dar, přijmout s patřičným vědomím, že každý dar je nutné oplatit, tak potom musíte nést i ten následek.“

„Nemůžete naříkat na život, který byl krásný, a potom nadávat, že najednou přitvrdí. Takže já nemám hořké poznání. Na stará kolena jsem zažil úbytek ctižádosti nebo potřeby vydělávat peníze. A místo toho jsem získal volný čas. Viděl jsem, jak rozkvétají stromy, úplně banální věci, které jsem samozřejmě viděl mnohokrát, ale nikdy neprocítil.“

Štěstí je tvrdá, dobývající se pevnost. Zrovna jako láska. To je přeci dřina. Když to má nějaký smysl, tak to hodně bolí.
Jan Kačer, herec a režisér

„Zima, teplo, nebo dotyk narozeného dítěte. S jeho voskovou tvářičkou, která něco ví, ale vy nevíte co. Protože vám to neřekne. Ale cítíte v jeho očích, že dítě přichází odněkud, kde není nula. Přichází s nějakým poselstvím, nese zprávu, kterou ale vy třeba neumíte rozluštit.“

Čtěte také

Cesta k Janu Kačerovi. Co jednou nahlas vyslovím, to žít tu s námi bude napořád

„A je to třeba zrovna zpráva od vašeho dědečka nebo vaší maminky. To jsou radosti, kterých si v běhu běžného života ani nevšimnete. Samozřejmě, že stáří přináší s sebou spoustu nevýhod a není to moc půvabné, když vás tu a tam něco bolí a nemůžete spát, to je nepříjemné.“

„Ale nevím, jestli přelétavé vztahy dvacetiletých jsou srovnatelné například s věrností stáří. Štěstí je tvrdá, dobývající se pevnost. Zrovna jako láska. To je přeci dřina. Když to přeci má nějaký smysl, tak to hodně bolí. A pak to má cenu. Zrovna tak je to i se štěstím.“

„Nehledě k tomu, být tak pyšný a říci o sobě, teď jsem šťastný, to si málokdo dovolí. Protože už jen to samotné vyslovení těchto slov, je riskantní. A možná i to, že tady spolu mluvíme a nikam nespěcháme, je to štěstí,“ uzavřel rozhovor Jan Kačer.

To vše a ještě mnohem víc v magazínu o životním stylu Šarm v sobotu po 18 a neděli po 11 hodině. Na setkání s vámi se těší Lada Klokočníková.