Vidím příběhy nejen na začátku, ale i na konci, říká Tereza Hronová z Člověka v tísni

Tereza Hronová pochází z Chrudimi. Vystudovala Fakultu sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně a poté studovala na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2011 pracuje pro Člověka v tísni. Kromě toho točí reportáže pro Objektiv, dokumenty pro Český rozhlas. V roce 2020 vydala knihu Láska za časů korony, ve které zachytila vztahy několika lidí a párů v době koronavirové izolace.

Kdybych vás požádala o to, abyste stručně vysvětlila, kdo je Člověk v tísni jako organizace. Co byste o ní řekla nejpodstatnějšího?

To je docela těžká otázka, protože nás už v podstatě teď jsou tisíce ve více než 30 zemích světa. Pracujeme v České republice, ale i v zahraničí. Pracují s námi lidé z různých kontinentů, mluvící různými jazyky od svahilštiny přes romštinu, lidi různých věků, různých zájmů, ale myslím, že nás všechny pojí hodnoty, které Člověk v tísni nese, a to je to, že se snažíme pomáhat tam, kde to je potřeba, že se řídíme stále nějakým étosem, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, podporujeme lidi, na které se možná zapomnělo, a dáváme hlas těm, kteří nejsou slyšet.

Tereza Hronová při natáčení Záletů s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Jaký by měl být každý jednotlivec, který tuto práci bude dělat dobře?

Ta práce je od ekonoma, který má na starosti 100milionové projekty, až po řidiče někde v Demokratické republice Kongo, který zajišťuje, abychom se dostali k lidem, kteří nás potřebují. Myslím si, že obecně nás spojuje zájem o to pomáhat. Myslím si, že pro spoustu z nás to není jen práce, ale je to částečně i nějaké poslání.

Skutečný dárek je kampaň Člověka v tísni. Jak se jí daří dnes?

Myslím, že se jí daří dobře. Mám pocit z příběhů, které potkávám a sbírám během mých pracovních cest, že i funguje. A pomoc, kterou posílají lidé z České republiky, se skutečně dostává někde do Etiopie nebo Moldavska a dalších míst. Já vidím i ty příběhy na konci a nejen ty na začátku. Takže mi to dělá velkou radost, že lidé přispívají a že si ty Skutečné dárky kupují.

Jak moc se mění naše solidarita? Média často mluví o tom, že přijetí neziskovek obecně v dnešní době je o maličko horší. Platí to i pro Člověka v tísni?

Já to asi nedokážu posoudit, nemám před sebou žádná data, ale vím, že počet dárců a počet lidí, kteří nás podporují, pořád roste. Nejsme důkaz toho, že by lidi nechtěli podporovat neziskovky. Myslím si, že problém je v tom, že jsou hodně slyšet ty extrémní hlasy. Ve chvíli, kdy máte někoho, kdo ostře kritizuje neziskovky a hodně křičí, tak to vypadá, že těch lidí je hodně, ale podstatě to jsou jen ty extrémní názory. Rozhodně je situace složitější po příchodu spousty ukrajinských uprchlíků. V České republice máme taky spoustu chudých lidí, kteří se bojí, co bude. Nemůžu říct, že by byli Češi méně solidární.

Zambie|foto:Tereza Hronová

Dolehla na vás skutečně někdy tíseň, když jste pracovala pro Člověka v tísni?

Určitě. Nejsem robot, takže ve chvíli, kdy se potkávám s lidmi, kteří skutečně čelí tomu, že jim umírají děti hlady, tak to vás nemůže nechat chladným. V nějaké mentální tísni se občas ocitnu, protože tím, že se dostávám přímo k lidem, kterým pomáháme, slýchám opravdu občas strašné příběhy.  Ale v nějaké osobní tísni ve smyslu ohrožení mojí bezpečnosti, to jsem se úplně nedostala.

Na závěr Záletů vždy přichází otázka od umělé inteligence. Ale umělá inteligence nedokázala pro vás vytvořit otázku, má prý málo informací o vaší osobě. V dnešní době je to potěšitelné?

Myslím, že jsem docela hodně dohledatelná na internetu, ale asi je to potěšitelné. Nemám s tím ale úplně spojenou nějakou emoci. Je mi to v podstatě jedno, ale spíš mě to překvapilo.

Dá se s prací v Člověku v tísni skloubit i osobní život? Proč je důležité, aby byla organizace nestranná? A jaké reportáže má Tereza Hronová připravené pro Objektiv?