V Podkarpatské Rusi stále přetrvává i duch „masarykovského“ Československa, říká Petr Blahuš

Poprvé se sem podíval v roce 1988 a okamžitě si tenhle kout Evropy zamiloval. „Tohle je chlapík, který celý život neopustil svoje údolí, a přesto byl občanem 6 různých států,“ říká a ukazuje na fotografii pastevce s krávou.

Osud jednoho obyčejného muže ilustruje neobyčejný osud kusu země, o který se sousední státy přetahovaly, nebo si ho přehazovaly jak horký brambor.

České stopy jsou v téhle části dnešní Ukrajiny všude. „V Užhorodu je celá jedna čtvrť, kterou postavili Čechoslováci. Vzhledem připomíná pražské Dejvice,“ dává příklad Petr Blahuš.

Má prochozená i města jako je Koločava, známá i u nás díky Olbrachtovu románu o Nikolu Šuhajovi.

Nejvíc ale na Podkarpatské Rusi miluje přírodu a hory. „Karpaty jsou svobodné. Zkuste si v Alpách na nějaké louce udělat táborák. Okamžitě vás zavřou. V Karpatech, když potkáte strážce, přisedne k ohni a z batohu vyndá vodku,“ ilustruje cestovatel rozdíl mezi panenským zapomenutým koutem Evropy a zkomercionalizovanými Alpami.

Na břehu řeky Už v Užhorodě, naproti čtvrti Nové Galago, kterou za pouhých 10 let postavili Čechoslováci, najdete i nejmenší sochu dobrého vojáka Švejka na světě. Jako jediná také nemá v ruce půllitr, ale šišku knedlíku

Historky o tom, jak se sběrači hub pochopil, proč jejich denní norma může být 40 kilogramů, jak se tam borůvky sbírají do obrovských věder a každá domácí vodka chutná jinak a všechny skvěle, sype Petr Blahuš z rukávu.

Až máte chuť jet tam taky. Poslouchejte…

Spustit audio

Související