V Podkarpatské Rusi stále přetrvává i duch „masarykovského“ Československa, říká Petr Blahuš

22. březen 2019

Poprvé se sem podíval v roce 1988 a okamžitě si tenhle kout Evropy zamiloval. „Tohle je chlapík, který celý život neopustil svoje údolí, a přesto byl občanem 6 různých států,“ říká a ukazuje na fotografii pastevce s krávou.

Osud jednoho obyčejného muže ilustruje neobyčejný osud kusu země, o který se sousední státy přetahovaly, nebo si ho přehazovaly jak horký brambor.

Polonina Byskydy kdysi tvořila československo-polskou hranici

Hora Pikuj se zbytky betonového pomníku na počest 10. výročí vzniku ČSR je nejvyšším bodem Východních Beskyd

Na Podkarpatskou Rus se dá klidně vyrazit tábořit i s dětmi. Loupežníci už tady nežijí

Na poloninách se, stejně jako kdysi za časů Masaryka, i dnes pasou polodivocí koně

Na břehu řeky Už v Užhorodě, naproti čtvrti Nové Galago, kterou za pouhých 10 let postavili Čechoslováci, najdete i nejmenší sochu dobrého vojáka Švejka na světě. Jako jediná také nemá v ruce půllitr, ale šišku knedlíku

Podél většiny bývalých hranic Republiky Československé dodnes stojí tyto majestátní hraničníky, jako paměť na zašlou slávu Čechů. Jedním z nich je i tento, poblíž nejvýchodnějšího bodu Československa. Odtud to bylo na Trojmezí u Aše přes 1100 kilometrů

Život v horských vesničkách, ztracených v hlubokých lesích a údolích, byl vždy tvrdý. A dobře se nežije ani v Koločavě, kam jinak míří utratit peníze každým rokem stovky českých turistů, nalákaných na falešnou legendu o Nikolu Šuhajovi

Lesy na Podkarpatské Rusi jsou rájem houbařů. Při troše štěstí lze za den nasbírat i 40 kilo pravých hřibů

Na tržištích Podkarpatské Rusi lze sehnat opravdu všechno. Jako tady v Jasini

Starý bača pod horou Pop Ivan za svého života, krom služby v armádě, nikdy neopustil rodné údolí. Přitom byl občanem 6 států – narodil se jako občan Rakousko-Uherska, pak byl Čechoslovák, pár let Maďar, opět Čechoslovák, poté obyvatel SSSR a teď Ukrajiny

Opuštěný československý hraniční kámen „kdesi“ na hřebenech Gorgan, nejdivočejších hor na Podkarpatské Rusi. Na jeho osudu je dobře vidět turbulentnost 20. století, která tuhle malou, ale krásnou zemi pod Karpaty, doslova semlela

Po dlouhých bojích s místními úřady se podařilo postavit na předměstí Užhorodu malý pomník T.G. Masarykovi. Jinak ale historii Podkarpatské Rusi a české stopy v ní dnes bohužel úspěšně válcuje agresivní maďarská propaganda, podpořená rozdáváním pasů EU

České stopy jsou v téhle části dnešní Ukrajiny všude. „V Užhorodu je celá jedna čtvrť, kterou postavili Čechoslováci. Vzhledem připomíná pražské Dejvice,“ dává příklad Petr Blahuš.

Má prochozená i města jako je Koločava, známá i u nás díky Olbrachtovu románu o Nikolu Šuhajovi.

Nejvíc ale na Podkarpatské Rusi miluje přírodu a hory. „Karpaty jsou svobodné. Zkuste si v Alpách na nějaké louce udělat táborák. Okamžitě vás zavřou. V Karpatech, když potkáte strážce, přisedne k ohni a z batohu vyndá vodku,“ ilustruje cestovatel rozdíl mezi panenským zapomenutým koutem Evropy a zkomercionalizovanými Alpami.

Na břehu řeky Už v Užhorodě, naproti čtvrti Nové Galago, kterou za pouhých 10 let postavili Čechoslováci, najdete i nejmenší sochu dobrého vojáka Švejka na světě. Jako jediná také nemá v ruce půllitr, ale šišku knedlíku|foto: Petr Blahuš

Historky o tom, jak se sběrači hub pochopil, proč jejich denní norma může být 40 kilogramů, jak se tam borůvky sbírají do obrovských věder a každá domácí vodka chutná jinak a všechny skvěle, sype Petr Blahuš z rukávu.

Až máte chuť jet tam taky. Poslouchejte…

autor: Lenka Šobová