V celém Česku chybí pěstouni, jen v Ústeckém kraji se hledají pro téměř 900 dětí

Přechodní pěstouni se podle statistik ministerstva sociálních věcí starají většinou o děti do čtyř let. Jen v Ústeckém kraji se podle krajského úřadu hledají rodiny pro téměř 900 dětí. Chybí jak přechodní pěstouni, tak ti, kteří by si dítě vzali natrvalo.

Například v Olomouckém kraji je podle mluvčí kraje Vladimíry Hacsikové dostatečný počet trvalých pěstounů, pokud by ale neměli požadavky, týkající se věku, pohlaví nebo etnika dítěte. Jen 2,5 procenta pěstounských rodin je podle ministerstva práce a sociálních věcí ochotných si vzít do péče sourozeneckou skupinu.

Pobyt u přechodných pěstounů se často protahuje

U přechodných pěstounů smí být děti jen jeden rok. Úřady se snaží, aby se tyto děti poté buď vrátily do svých biologických rodin, nebo aby si je vzaly pěstounské rodiny natrvalo.

Podle zkušeností ze všech krajů se jednoroční lhůta často překračuje. Důvodů je hned několik. S biologickou rodinou se například pracuje na tom, aby si mohla dítě vzít zpět, a je třeba nutné několik měsíců počkat. Čeká se také na návrat rodiče z výkonu trestu apod.

Takovou zkušenost mají podle vedoucího oddělení sociálně právní ochrany dětí krajského úřadu Václava Mackerleho například v Královéhradeckém kraji.

V Ústeckém kraji chybí stovky pěstounských rodin

V Ústeckém kraji je podle mluvčí kraje Magdaleny Fraňkové téměř 1200 pěstounských rodin. V evidenci Krajského úřadu Ústeckého kraje je podle ní v současnosti 877 dětí, které by potřebovaly nalézt vhodnou pěstounskou rodinu. 95 z dětí je pak ve věku do 4 let.

Ústecký kraj se ve spolupráci s ministerstvem sociálních věcí snaží provádět kampaně, které propagují pěstounskou a obecně náhradní rodinnou péči.

Po intenzivnější kampani v celostátních médiích volají všechny kraje. Nejen z Jihomoravského kraje pak prostřednictvím krajské mluvčí Aleny Knotkové zaznívá volání po změně legislativy – ta by neměla upřednostňovat vždy práva rodičů nad zájmy dětí.

Kraje volají i po zvýšení počtu sociálních pracovníků, kteří by mohli více pracovat s rodinami tak, aby nedocházelo tak často k odebírání dětí. Některé kraje se pak shodují i na potřebě zjednodušení administrativních procesů.