V 17 letech odletěla z Opočna do Tokia, teď ji zná celý svět

Na Slovensku jste dlouho nežili. Do Opočna jste přišla jako malé děvče?
My jsme se přestěhovali hned. Nikdy to ani nebylo v plánu žít na Slovensku. Já jsem se tam pouze narodila. Těhotenství maminky se mnou bylo trochu nestandardní a bylo kritické, takže maminka skončila v porodnici v Trnavě. Nebylo to plánované. Po pár dnech, když nás pustili z nemocnice, jsme se vrátili zpátky do Čech, kde jsme měli domov a kde jsme bydleli. Nejdřív v Hradci Králové a pak v Opočně. Obě města mám moc ráda, i když mnohem víc jako domov vnímám Opočno, kde jsme vyrůstala. Moje gymnaziální léta byla ale v Hradci Králové, což je úžasné studentské město.

Téměř v každém v povídání, které jsem četla, se objevila nějaká připomínka vaší první samostatné cesty za modelingem. Vyrazila jste v 17 letech do Japonska. Je to ve vašem životě důležitý mezník?
Řekla bych, že určitě ano. Byl to důležitý krok osamostatnit se a jít si za svým snem. Pro mladého člověka je to velmi důležité. Myslím, udělat tento krok. Já jsem nepřerušila školu, vlastně jsem tam odletěla na dva a půl měsíce během prázdnin. Byla jsem úplně na začátku, neměla jsem peníze a ani zkušenosti, chabé základy angličtiny. Letěla jsem tam úplně sama a byla to i moje první cesta letadlem. Měla jsem pár dní před odletem takové momenty, kdy jsem to chtěla vzdát a nevěřila jsem si. Je to opravdu těžké, když se dostane z malého města, jako je Opočno, najednou do Tokia. To prostředí je také trochu nevraživé, stále jste mezi konkurencí. Každá začínající modelka toto musí překročit. Když toto zvládnete, dá vám dobré základy do dalšího období a další jakékoliv práce.

Vzpomenete si po těch letech na ten okamžik, když jste se stala Miss České republiky?
Miss České republiky byla v té době velká a sledovaná akce. Určitě to byla akce roku pro všechny dívky. Já si pamatuji, jak jsme se na to se sestrami vždy koukaly a tipovaly jsme, kdo to může vyhrát. Když jsem začínala pracovat jako modelka, tak mi to přišlo jako fajn možnost a příležitost, jak se trochu více prosadit, jak se seznámit s dalšími lidmi z branže. Tak jsem se přihlásila a ono to vyšlo. Bylo to fantastické a dodneška mě pojí velké přátelství s lidmi, se kterými jsem se díky Miss ČR seznámila.

Taťána Kuchařová po natáčení Záletů Aleny zárybnické|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Ještě předtím, než budeme mluvit o vaší nadační práci, vrátíme se do roku 2006, kdy jste vyhrála Miss World.
To bylo neuvěřitelné, protože kdo by to čekal. Mě polil pot a styděla jsem se. Byla jsem totálně v šoku. Naši přijeli, půjčili si českou vlajku z úřadu v Opočně, aby ji měli s sebou. Dodneška je to dojemné a neuvěřitelné.

Vaše opočenská babička vám prý vždy říká: „Poskromnu, poskromnu.“
Je to moudrá žena, babiček si velice vážím. Myslím si, že jsme ta generace, která vyrůstala u babiček. Určitě to člověka ovlivní.

Budeme mluvit o nadaci Krása pomoci. Od svého vzniku v roce 2008 rozdělila nadace seniorům téměř 25 milionů korun, poskytla 275 příspěvků. Pomoci se dostalo 134 jednotlivcům a 76 organizacím, podpořeno bylo 84 projektů. Poslouchá se to dobře?
Je to obrovská satisfakce, protože je pravda, že když jsme nadaci zakládali v roce 2008, tak to byla velmi nepříznivá doba pro jakýkoliv další charitativní projekt a obzvlášť pro projekt, který se zaměřoval na pomoc pro seniory. Myslím si, že teď se to poslední dva tři roky změnilo. Je to aktuální téma a všichni si to začínáme uvědomovat, více se o tom píše. Dělá mi to obrovskou radost.

Kde se vzala ta myšlenka?
Určitě mě ovlivnila moje rodina a to, jak jsem byla vychovávaná. Obrovsky vzorem je pro mě dodneška moje maminka, která je zdravotní sestra a stará se o celou rodinu. Také moje babička se starala o své rodiče. V tomto jsem vyrůstala, takže když máte takové ženské vzory, tak vás to ovlivní. Když jsem po Miss World objela všechny projekty po celém světě, tak to převážně byly děti, nemoci. Čas od času jsme se setkali i s projektem, který byl na pomoc seniorům, kteří jsou na tom úplně nejhůř. Myslím, že to odnášejí nejvíc. Pro nás je nejdůležitější, abychom získávali co nejvíce prostředků na naše stálé projekty, které máme. Je jich v současné době okolo 18 po celé České republice. Pomáhají seniorům žít doma s profesionální péčí. To je ta myšlenka, kterou nadace nese, aby senioři mohli zůstat s profesionální péčí, kterou potřebují, doma ve svých domovech, protože to je to, co oni chtějí. Chtějí žít doma.

Taťána Kuchařová|foto: Archiv Taťány Kuchařové

Generaci mých rodičů a vašich prarodičů připadá neuvěřitelné, že třeba celý den pracujete v Londýně, ale ráno vstáváte a večer se vracíte do vlastní postele.
To je pravda. Můj děda se mě vždycky na to ptá. Musím mu to ukazovat na mapě. Pro ně ten náš životní styl, hlavně tedy můj, který je hodně specifický, je úplně nepochopitelný. Když se nad tím zamyslíme, tak občas žasnu, co všechno může člověk zvládnout v dnešní době. Ta doba je neuvěřitelně rychlá. Na jednu stranu je to super, že ty možnosti takové jsou, ale na druhou stranu je to obrovský tlak.

Tak nevím, jestli slovní spojení Taťána Kuchařová a dovolená jde vůbec dohromady. Co váš volný čas?
Není ho moc, to je pravda, ale myslím si, že je obrovsky důležité, aby to člověk dokázal vyvažovat. Pokud tam není balanc, tak není progres, není výkon. Naopak to udělá víc neštěstí než užitku, když na sebe člověk moc tlačí a nedokáže si odpočinout. Je to důležité umět odpočívat. Nezanedbávám se.