Dana z Blatne|Přeji všem pokojny vzpomínkovy čas na smutné a kruté srpnové dny po 21. 1968. Bylo mi 17. A toto léto Nezapomenu
Ranni probuzení s šokem díky Rozhlasu a strachu z budoucna. Plakala jsem s tatinkem v objetí. Prazdniny se zmenily v horor. Mestem jezdily tanky Němcu v cerném a drtily pásy Plzeňskou silnici. Zmatek ve městě a obchodech, Vcera jsem si ozivila vzpominky diky filmu Vlny J.Madla a poplakala si znovu. Nikdy nezapomenu na Denní stresy a hruzy ze zprav Rozhlasu i rozstřilene Narodní muzeum v Praze. Po prazdninovych cestach zpet do Skoly v Ustí/Lab. Televize a rozhlas jedinym spojením ač velmi omezenym a smutným. Najista budoucnost a konec nadejné Demokracie Pražského jara.Bůh dej, at muzeme žít v Miru a bez hrůz válek a zmařených životů.
zdenka z prajzké|dobrý večer všem posluchačum nl,v té době jsem byla na internátě v prostějově kde jsem se učila dámskou krejčovou u op prostějov,v to osudné ráno nám to zdělila vychovatelka my děvčata jsme vůbec nerozuměli co se děje,byly jsme ve třetím ročníku a praxi jsme měly už v op prostějov vzdálený asi pět km pěšky,až když jsme šli do práce tak jsme viděli v ulicích stát tanky a na něch jsme viděli špinavé,smějice vojáky většina mongolské národnosti.nejhorší nás čekalo až před dilnama op prostějov které byly celé obkopené tanky z děly namířený na naše dílny kde se nacházelo několik tisíc žen,nepracovalo se,poslouchali jsme nějaké vysilání a nejvíce si pamatují že nějaký zpěvák zpíval písničku která byla složená v ten den ,,,v prostějově se událo hodné nepřijemných věci -zemřeli nevinní lidi rukami okupantům,,,,,,zdenka
Jari|Borku , nerozuměl jsem správně tým dnešní NL , já jsem v té době dělal v nočním baru Na Hradbách , zavírali jsme 3 ráno a domu jsem chodil přes Karlův most , Královskou cestou , Václavské náměstí k rozhlasu bydleli jsme V Balbinove ulici a ve 4 hodiny ráno moc se jesťe nedělo jen mě bylo divně že létalo hodně letadel na Ruzyň. Nevěnoval jsem pozornost šel jsem lehnou ani jsem neusnul a máma mě probudili a tak mě tato příhoda změnila chod mého života.
Jaro
Golden
Sarka z Prahy.|Dobry vecer preji moc. Vsichni jste pro mne hrdinove a smekam. Ja bych sr sesypala. Preji vsem klidnou dobrou noc. Sarka.
Inka|Tato silná vzpomínka se zkrátka nedá vymazat. Bylo mi tehdy asi 19 let. Nemohla jsem v noci spát, stále jsem slyšela kroužit nějaké letadlo. Vzbudila jsem mamku, aby se mnou šla na záchod (tehdy byl na dvorku) stalo se to to po půlnoci. Poslala mě zase spát, já jsem nemohla, měla jsem úzkostný pocit. Znovu jsem ji vzbudila. tehdy už mi přiznala, že se jí to zdá také divné. Znovu příkaz ke spaní - to už jsem šla ale za otcem, aby zapnul rádio, že se něco děje. Pak jsme to uslyšeli--- Začala nám létat letadla nad hlavami bylo to strašné. Zaslechla jsem, jak nějaký člověk z naší ulice strašně nadává...
To, co potom následovalo, se nedá vypisovat. Jako mnoho jiných lidí jsem si to opravdu užila. Strašné vzpomínky. a teď se něco podobného opakuje....
YVETA|Zdravím Vás, pane Borku, i všechny Nespavce. 21.8. 68 mi bylo osmnáct a byla jsem na pionýrském táboře jako vedoucí. Měli jsme tam oddíl dětí z Voroněže. 19. srpna přijel zaměstnanec ruského velvyslanectví s pozváním k velvyslanci a s tím, že mají zajištěný na zbytek prázdnin pobyt v Praze. 20.8. děti odjely. Tábor byl uprostřed lesa. Ráno 21.8. okolo čtvrté hodiny nás přišel vzbudit hlavní vedoucí a posílal nás hlídat telefon, že jsme obsazeni. Vzpomínám, že jak jsem byla rozespalá, myslela jsem si, že se zbláznil, co budeme hlídat na obsazeném telefonu. Jenže pak jsem uviděla uplakané kolegyně uslyšela z tranzistoráku naši hymnu. Pak začala mela. Rodiče si jezdili pro děti a z 250 nám jich zůstalo ani ne 40. My v těch lesích jsme měli zprávy pouze od rodičů, nebo jen z rozhlasu. Báli jsme se s dětmi opustit areál tábora. Všichni jsme s přáli už být doma. Přeji dobrou noc.
Bedřich |Dobrý večer 21 srpna 1968. Ještě odpoledne se z
Vinohradské třídy se ozvala střelba a některé domy hořely
Dobrou noc
Karla |Zdravím všechny ponočníčky i Vás pane Borku.
Na tuto noc se nedá zapomenout. Bydleli jsme v centru Olomouce.Bylo mi skoro 13 let.
Sestra okolo 3. hodiny ranní odešla do práce a přiběhla s plačem v šoku, že ji hnali nějací cizí vojáci pod samopalem domů. Tak táta pustil rozhlas po drátě a tam se stále opakovalo hlášení , aby lidé zůstali v klidu, že jsme okupováni.
Centrum města bylo plné tanků a obrněných vozidel a báli jsme se kolem nich projít. Vojáci seděli nebo stáli na obrněncich nebo tancích v rukou samopal.
Tu bezmocnost ať už nikdy nezažijeme.
Všechny zdravím.
Karla
EVA Z LITVÍNOVA|BYLO MĚ 12.K RÁNU ASI VE ČTYŘI BUŠIL STRÝC NA OKNO-VSTÁVEJTE JE TO TADY.OTEC MU OTEVŘEL A HNED PUSTILI RÁDIO.A TAM STÁLE DOKOLA OPAKOVALI,ŽE V ČASNÝCH RANNÍCH HODINÁCH PŘEKROČILA VOJSKA..........PTALA JSEM SE CO SE DĚJE A CO BUDE.TÁTA JEN SMUTNĚ ŘEKL-TO NEVÍM.PAK JEZDILY PŘES VES STÁLE KOLONY A JELY NA PRAHU.VIDÍM TO JAKO DNES.VŠECHNY ZDRAVÍM.
Daniela z Prahy |Byla středa. 21, srpen 1968. Po sedmé hodině ráno. Před budovou krajského studia Československého rozhlasu už byly shromážděny davy a já se prodírala mezi lidmi, abych se dostala na své pracoviště – do radia. Náš ředitel už měl rozpracovaný plán, jak budeme vysílat, aby nás vojáci nemohli umlčet. Atmosféra, kterou musíte prožít. Bylo mi pětadvacet a poprvé jsem zažívala ve své profesi něco neopakovatelného. Brali jsme telefony, hovořili s rodiči, kteří hledali své děti v táborech, sedali jsme k mikrofonu a naše slova byla slyšet tam, kam běžně vůbec nedosáhla. Tenkrát jsem volala, obracejte směrovky. Bylo to bláhové, ale lidem to dávalo pocit, že mohou něco konkrétního dělat. Vojáci se stejně dostali, kam chtěli. Měli jsme několik pracovišť a vysílali nepřetržitě až do návratu naší delegace z Moskvy. Byli jsme zklamaní, byli jsme unavení. Zpočátku lidé rozhlasákům fandili, postupně to vyhasínalo a o rok později už v černé na protest proti vstupu nešel celý národ. V černém jsem přišla do práce, z které nás vlastně téměř všechny do poloviny sedmdesátých let vyhodili. A mnozí lidé, kteří stáli 21.8. před rádiem, se před rozhlasáky obraceli a na ulici přecházeli na druhou stranu. Ve východočeské metropoli se normalizovalo rychle a důkladně. V hlavním městě panovaly vztahy mnohem lepší. Redaktoři přecházeli na pracoviště do archivu, z vedoucích funkcí na podřadnější. Anebo mohli publikovat pod cizím jménem. To u nás nebylo možné. Rozhlasáci skončili na remorkérech, ve skladech, Sběrných surovinách apod. Můžete se divit, že píšu jako Daniela z Prahy?
Jari|Zdravím Borku a NL, jak zapomenout na 21 Srpen 68, měl jsem visa do Francie a tak jsem využil snad poslední příležitost se podívat do ciziny. V Praze na hlavním nádraží k jsem se loučil s rodiči , maminka se mě ptala máš
zpáteční jízdenku ? Tak jsem ji mámě ukázal ona si dala do kapsy a řekla Jaro už se nevracej. A tak jsem poslechnul.
Rest is different story.
Ta první posluchačka měla pravdu Francouzi nám hodně pomohly, tak jak v USA a Canadě
Zdravím
Jari, Golden British Columbia
frantisek svaricek|DOBRY VEČÉR P.BORKU VŠECHNO JSEM ZAŽIL,VČETNĚ JÍZDY DO POLSKA NA DOVOLENOU,NÍKDE NEBYLY ŽÁDNÉ ROZCESTNÍKY ,PŘIPADALO MĚ TO JAK V TOM FILMU ŽABOVŘESKY,KDY TEN KO NTROLOR BLOUDIL FRANTIŠEK.
Bohumír, a vše se zhatilo !| Zdravím Borku a přátele z N. Linky. Brzy ráno nám zmrzl úsměv na tváři, z naděje krátce prožité to svobody. Kdo v to věřil, ten se dočkal a osobně jsem stál mezi lidmi, kteří je s radostí vítali! Šel jsem ráno směrem na náměstí k orloji v Ol. Tam byl shluk lidí a nad námi lítal vrtulník , který shazoval letáky - běž domů Ivane a co tu máme si sami uhlídáme. Tekli mě slzy z očí, 22r mlád a vše se rychle zhatilo. Otcové živnostníci , co přišli po 48 o vše, zbyli jen oči pro pláč. Zdravím.
Jana|Dobrý večer všem. Mně bylo čerstvých patnáct, udělala jsem přijímačky na střední, kam jsem se velice těšila a byly prázdniny. Bydleli jsme na vesnici u Hodonína a toho jednadvacátého brzo ráno, ještě jsem spala, tam maminka vběhla do obýváku a říká" vstávej, bude válka, co budeme dělat?" Podívala jsem se z okna a přes vesnici jely tanky jeden za druhým a mezitím nákladní auta plná vojáků. A ještě mám jeden zážitek, jak jeli vojáci na těch náklaďácích, tak jeden v zatáčce spadl a oni vůbec nereagovali, jeli dál a on za nimi stále utíkal a žádné auto ani tank ho nevzali, bylo vidět do daleka, jak on pořád utíká po silnici. Ani se mi nechce věřit, že už je to tolik let, vzpomínky jsou pořád úplně čerstvé.
Blanka|Dobry večer,ten den si moc dobře pamatuji,bylo mi 15 let a přes naši vesnici Valy u Přelouče jezdily tanky okupantů. Bylo to hrozné,navíc mi za 3 měsíce nato zemřela moje maminka. Ten rok byl opravdu pro mne moc bolestný. Raději nevzpomínat. Někdy se mi zdá,že je to zase nablízku. Mějte se fajn,zdravím vas všechny a ráda vás posloucham uz téměř 15 let. Blanka z Přeloučska.
