Stále spolu

Pakliže v celé kultuře sledujeme postupné mizení otce, leckdy tyranské, panovačné, dominantní, většinou však rozpačité, neurčité a málomluvné figury, ve filmu režisérky Evy Tomanové se zjeví v tak dokonalém detailu, že vidíme zblízka i do vany, v níž otec devíti dětí splachuje pot po kosení trávy na šumavské louce, kde tahle velká rodina obývá maringotku s několika přístavky.

Otec je v záběru stále přítomný, a pakliže tam snad na chvíli chybí, protože zrovna vysvětluje na úřadu, že je otcem profesionálním a tak by rovněž měl být nahlížen státem, sledujeme v záběru buďto jeho ženu nebo některé z devíti dětí a ti všichni nesou, každý svým způsobem, odraz některého z rysů, který jim manžel a otec vtiskl. Rodina je stále spolu.

Distance, kterou si vůči jiným otcům, tátům či fotrům lze zvolit, v případě tohoto otce, dlouhovlasého a vousatého volnomyšlenkáře se sklony obsadit veškerý prostor, neexistuje. „Pamatuješ, jak ses rozhodl zařídit po svém, vzít věci do svých rukou?“, připomíná ve filmu nejstaršímu ze synů. Nabádavý tón té otcovy otázky připomene, jak fatálně mohlo to hledání synovské autonomie skončit.

V biblické zahradě Eden člověk svého stvořitele zradil – na šumavské mýtině se nic takového nepřipouští. Synové jsou málomluvní, vyjadřují se ztěžka. Na rozdíl od otce, který má ve filmu názor snad na všechno – od uspořádání společnosti, přes chov koz až po opravu obytného vozu, kterým rodina každou zimu cestuje do teplého podnebí Andalusie, kde zimu přečká.

Morální kompas po takovém úvodu patrně ukazuje k jasnému odsudku. Jenomže film zároveň předkládá obrazy, které rychlý odsudek zpochybní. Rodina vystudovaného kybernetika Petra Mlčocha a jeho ženy Simony ukazuje, že rozhodnutí žít po svém, jakkoliv to sousloví zní banálně, je kombinace poznané nutnosti a zároveň vysoké ambice.

Když otec dětem vysvětluje intriky konzumního způsobu života nebo vzdělávání, založeného na pouhé konformitě k systému, víme, že se neplete. Zároveň nám dojde, že k tomu poznání došel jedině vlastní zkušeností a že tuhle zkušenost svým dětem nejspíš nedopřeje. Kamera ukazuje Mlčochovy děti skotačící na mořských útesech, zatímco doma v Čechách leží sníh, zároveň při těch obrázcích bezstarostnosti bleskne hlavou, že jiné české děti si takový zážitek mohou užít jedině proto, že je otec nepřítomný, totiž upoutaný v práci.

Spor o to, co je vlastně správné a v jaké míře, hlodá v divákovi po celou dobu filmu. Mlčochovi nalinkovali svým dětem pro mnohé romantický a nekonvenční životní styl, výměnou za statut společenských a ekonomických disidentů. Po dni stráveném v tomhle uměleckém díle se samozřejmě ptáme, jaký život linkujeme vlastním dětem ve stejně dobré víře my ostatní.