Poslední vánoční kázání Bohouše F.

Moment, který mám na mysli, vypadal takhle: Sedíme v jídelně výchovného ústavu, zvaného „pasťák“. Píše se prosinec 1989, venku je tma a mrazivo, přesto jasně cítíme euforii po prvních nádeších svobodnějšího vzduchu. Když říkám „my“, myslím tím kapelu, kterou ředitel toho pasťáku pozval, abychom hráli k Vánocům klukům, kteří tu zbyli. Klukům, které si nikdo nemohl, nebo nechtěl vzít na svátky domů, a kteří tu byli, protože už začátek jejich života šel nějak šejdrem.

Všechno to nadšení tam venku - ze změny režimu, očekávání, jak budou vypadat svobodné volby a demokracie – nic z toho na kluky nedělalo, jak se pamatuji, valný dojem. Z pohledu člověka, který začíná život, aniž by nad ním někdo držel ochrannou ruku, někdo, kdo vám vymluví pitomost, právě když se ji chystáte udělat – zkrátka z pohledu kluků, začínajících život na vlastní pěst, budou zprávy o změnách společenského zřízení vždycky čímsi nepodstatným.

Přesto - byl tu jeden člověk, který v tu chvíli dokázal tu opuštěnost tady uvnitř a touhu po svobodě tam venku spojit tak, jak jsem to už nikdy nezažil. Mluvil k těm klukům i k nám o rumunském Temešváru, kde dal vůdce z rodu Drákulova střílet do lidí. O jeho tajné službě Securitate se vyprávělo, že si vychovává odložené děti v nemilosrdné, oddané pěšáky.

To vše se nám znovu vybavilo, když jsme slyšeli v pasťáku nejspíš poslední kázání Bohouše F. Býval kazatelem jedné starobylé a spořádané církve, taky on se těšil na svobodnější poměry a spojil je i s tím, co pokládal za osvobození vnitřní a osobní. Byl tu s námi, kázal o Ježíši, o dělnících a tajné policii Securitate a střílení v Temešváru.

Čas se na okamžik zastavil, kdesi za slovy Bohouše F. jsme cítili spojitost opuštěnosti a bezradnosti pasťáku, kde právě slavíme Kristovo narození, s tím, co se děje stovky kilometrů od nás, v Temešváru, kde střílejí policisté tajné Securitate do lidí.

Existují vysvětlení, jak je možné, že se při promluvě kazatele najednou čas zastaví a člověk cítí svoji hříšnost a Boží blízkost. Že se svět promění. Ten den se to stalo nám, i těm klukům v pasťáku, s nimiž jsme slavili Vánoce.

Nevím, co bylo dál s kluky, kteří ten facsinující moment prožili s námi. Vím jen, že Bohoušovi F., muži nadanému touhle mocí shůry, se cesta ke svobodnějšímu životu nepovedla. Nedlouho na to zemřel rukou člověka, s nímž si svůj svobodnější, pravdivější život spojoval. A vím, že nejen kvůli tomu si budu poslední Vánoční promluvu kazatele Bohouše F., navždy pamatovat.