Petr Vizina

Oslavy třiceti roků svobody v naší zemi mi připomněly, že bych vlastně raději slavil třicet let návratu solidarity a ohledů k lidské důstojnosti.

„Na konci světa mračna houstnou a přelévají se, studený déšť zalézá za límec, mlhy se valí nad tmavým lesem, obzory jsou krátké, listí měkne. žloutne, nohy vlhnou a studí.“

Dobré ráno! Druhý zářijový víkend uběhlo 90 let od významného sportovního utkání, které však v přehledech a tabulkách důležitých závodů většinou chybí.

Dorazil jsem autobusem rozlámaný a rozespalý, tehdy, zkraje 90. let, ještě nebyly k mání letenky ve slevě.

Jako dítě mě to obrovské akvárium s nehybným živočichem fascinovalo. Co bylo za sklem, mě zároveň přitahovalo i odpuzovalo.

Nevím, jestli se ti dva v Benátkách potkali. Výtvarník Stanislav Kolíbal je ročník 1925. Dosluhující ministr kultury České republiky zhruba o polovinu mladší.

Existuje místo, kde chybějí Marnivost a Lstivost. To místo se jmenuje Valeč, přezdívá se mu „brána do Doupovských hor“, je na Karlovarsku.

Bez příčiny se nic neděje, ale některé nemůžeme a třeba bychom ani nechtěli znát. Je to šílené, jak letí čas.

Můj přítel Vojtěch už jako velmi mladý nastoupil na pozoruhodnou cestu.

Nejspíš o tom přeřeknutí taky víte. Moje kolegyně, reportérka Anna, řekla v přímém přenosu do televize, že nad Národním divadlem v 10 hodin a 50 minut přeletí rakev.