Pavel Šporcl - houslový virtuóz

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Hezké dopoledne, posloucháte Český rozhlas Sever. Mé jméno je Jarmila Pešlová a dnes si přivádím velmi vzácného hosta. Se mnou je tu tentokrát houslový virtuóz Pavel Šporcl. Hezké dopoledne.

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Dobrý den.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Houslový virtuóz, vás asi netřeba představovat, vás každý zná, ale hra na housle, má tradici u vás v rodině? Čím byli rodiče?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Tatínek je ještě stále aktivní herec a maminka byla učitelka. Učila matematiku, hudební výchovu. Celá ta naše rodina a naši předci nebyli sice muzikanti, ale byli hudebníci, dá se říct. Měli rádi muziku. Většina z nich byli kantoři a každý kantor kdysi musel umět hrát na nějaký hudební nástroj. Takže, takže, tak nějak bylo asi logické, že jednou to na někoho muselo padnout, ten talent a to, že se bude živit tou hudbou. Takže, takže to padlo nejenom na mě, ale i na mého bratra violoncellistu Petra, který hraje v Nosticově kvartetu. A jediný aktivní muzikant byl tatínkův tatínek, který amatérsky hrál na housličky.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A hrajete někdy s bratrem dohromady?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: No, hrávali jsme. Dřív jsme hrávali nebo už, už je to pár let. A teď v poslední době se k tomu nějak, nějak na to není moc času, i když vlastně hráváme občas, nebo dvakrát jsme hráli klavírní trio. Takže to nebylo jenom duo housle, cello, housle, violoncello, ale i, i k nám můj kolega Petr Jiříkovský a hráli jsme klavírní trio.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Tak já bych se vrátila k vašim začátkům, řekněme, vzdělání. Vy jste studoval pražskou konzervatoř a potom jste jel studovat, tuším v roce 91, do Ameriky. To mě zaujalo. Je Amerika ta správná země, kde se učit houslovému umění pro Evropana?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: No, víte, Amerika, to je země, kam by se mělo odjet a učit se tam něco, protože, kdy to tedy vezmu takhle, tak, tak bylo takové, byly takové několik období, kdy, kdy ti kantoři nebo houslisté z Evropy utíkali do Ameriky, a to, to bylo samozřejmě, samozřejmě před válkou, po první světové válce a taky z Ruska, z Ruska utíkalo mnoho židovských umělců a mnoho umělců, kteří zkrátka nechtěli ten komunismus, tak před tím rokem 1917 a všichni buď utíkali do Izraele anebo, nebo prostě do Ameriky a tam se, tam se mísily všechny ty, všechny ty styly a vznikla z toho, já nevím, jaká asi možná americká škola, takový prostě opravdu mix všech těch různých stylů a škol evropských a, a v té Americe dneska je mnoho kantorů, kteří opravdu učí na té, na té nejvyšší světové úrovni. To ale neznamená, že v té Evropě nebo v těch jednotlivých zemích, potažmo tedy v Praze a v České republice, nejsou dobří kantoři a že, že ta výuka houslí je na, na špatné úrovni, to vůbec ne. Já jsem studoval u profesora Snítila a, a v žádném případě na něj nikdy nedám dopustit, protože to je úžasný člověk a skvělý pedagog. Já jsem byl, já jsem měl to štěstí do té Ameriky jet také z toho důvodu, že jsem mohl to, co mě pan profesor Snítil naučil, tak jsem tam mohl doplnit těmi jinými znalostmi a přístupem.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A jak moc bylo pro vás těžké se do té Ameriky dostat? To muselo stát mraky peněz.

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: No, bylo to vlastně hrozně jednoduché, protože v devadesátém roce, když jsem se potkal s jedním profesorem a řekl jsem, že chci jít studovat do Ameriky a on to vlastně zařídil, byl to tedy pianista, ale učil na Jižní metodistické univerzitě v Dallasu, kam jsem v tom jednadevadesátém roce i tady společně s bratrem odjel, tak, tak štěstí bylo v tom, že to bylo hned po revoluci. Ta Amerika nás, nás milovala. Brali nás jako chudé příbuzné a chtěli, a chtěli ukázat, jak jsou, jak jsou vstřícní a oni opravdu byli tehdá a v Dallasu škola otevírala nový učební program, ve kterém šlo prakticky pouze o hudbu a ne o teorii, ale jenom o hudbu a chtěli, jaksi nabírali nové zahraniční talentované studenty a převážně také ty z východní Evropy a Číňany, proto aby povýšili renomé té školy, a proto ta škola měla spoustu peněz na tenhle program a vlastně my, když jsme tam jeli, tak nám platili všechno, jak živobytí, tak školné. Takže tam vůbec nebylo co řešit. Bylo to obrovské, obrovské štěstí.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Říká houslový virtuóz Pavel Šporcl. My si teď pustíme písničku, no, a potom si budeme o umění a o houslích povídat dál. Na Českém rozhlase Sever si dnes povídáme s houslovým virtuózem Pavlem Šporclem. Mluvili jsme tu o tom, že jste vlastně studoval nejenom v Čechách, ale i v Americe. Zamysleme se teď společně nad tím, jak velký je ten podíl toho talentu a té dřiny. Co musí člověk mít, aby to dotáhl tak daleko, jako houslisté jako vy?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Jedno bez druhého určitě nelze. Na druhou stranu tou dřinou ten talent nenaženete. Pokavaď ten talent nebudete mít, tak můžete cvičit patnáct hodin denně a nebude vám to vůbec nic platné a naopak vlastně hodně talentovaný člověk ani nemusí moc cvičit a vždycky to tam nějakým způsobem dá. To nějakým způsobem je hodně důležitá, hodně důležitá větička nebo pár slov, protože, protože i talentovaný člověk musí cvičit a nikdy by se nemělo stávat, aby ta skladba, kterou se naučí, byla, tak říkajíc, na vodě. Musí to mít vždycky nějaký základ a, a je potřeba se každý den udržovat.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A jak dlouho cvičíte vy?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: No, já se snažím cvičit tři, čtyři hodiny denně.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A k tomu ještě koncerty. Takže to je docela náročné povolání.

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Tak v den koncertu samozřejmě necvičím tolik, abych se neunavil, ale mezi těmi koncerty se nedá nic jiného dělat.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A kdy se vlastně u vás objevil první výrazný úspěch? Co byl ten přelom, kdy už pak bylo jasné, že se stanete slavným?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Přelom byl ten, když jsem v pěti letech zahrál Sedí liška pod dubem na prvním koncertu a, a jiný přelom byl, byl ten, když jsem šel na soutěž lidových škol umění a tu jsem vyhrál, a další velký úspěch byl, byl ve, ve dvanácti nebo třinácti letech, když jsem se stal absolutním vítězem Kociánovy houslové soutěže, a pak jsem zase po pár letech vyhrál Concertino Praga a vždycky, vždycky tenhle ten úspěch mě jaksi nakopl a ukázal mi, řekněme, že, že to, co dělám, dělám asi, dělám asi dobře, a pak, pak jsem šel vlastně na konzervatoř, a pak už jsem šel do té Ameriky a tam už to bylo celkem jasné. Myslím, že takový, takový, takový rozhodující bod bylo, bylo asi ve dvanácti letech, kdy, protože do té doby se mnou maminka cvičila a chodila se mnou na hodiny, tak jsme se tak nějak domluvili, že už budu cvičit sám a, a bylo celkem jasné, že asi mi nic jinýho než buď jít na gymnázium nebo se stát houslistou a jít na konzervatoř, že mi asi nic jiného nezbývá.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Vy jste mluvil o tom, že ty dílčí úspěchy člověka jakoby nakopnou. Co je ta další meta? Co byste chtěl vyhrát nebo dosáhnout?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Tak vyhrát už asi ne. Nikam, nikam se neženu. A ta další meta byla, byla ta, že jsem chtěl, že jsem chtěl v těch posledních deseti letech ukázat, ukázat veřejnosti, že i ta klasická hudba nemusí být tak vážná, jak se, jak se dělá a stále se dělá a jak si to mladí stále myslí, že to je nejzávažnější věc na světě a myslím, že to se mi docela povedlo, ale to je nekončící příběh. Takže, takže ta, ta další meta, je to asi celoživotní úsilí, bude určitě sto stále ukazovat, že ta klasická hudba je krásná a že má své místo na slunci.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Tak. Já si také myslím, že se vám to daří. Minulý víkend jsem si zapla televizi, tam jste byl v hitparádě, váš klip. Takže určitě v tom úspěšný jste. Já myslím, že teď je čas na písničku, no, a potom si budeme povídat dál. Posloucháte český rozhlas Sever, no, a dnes si povídáme s Pavlem Šporclem, který je houslovým virtuózem. A co je na něm zvláštní? Co vždycky zaujme, když vás člověk někde vidí na fotce, na koncertě, to jsou ty modré housle. Řekněte nám příběh vašich modrých houslí. Proč jsou modré? Kdo je pro vás vyrobil?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Jsou modré proto, protože se snažím věci dělat trošku jinak a v rámci možností třeba i dělat věci nově nejenom jinak a, a housle jako takové jsou už přes tři sta let stále stejné a já jsem si zkrátka říkal, proč bych je nemohl udělat třeba modrý nebo fialový a...

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: No, a proč tedy modrý a ne fialový? Proč ta modrá?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: No, já nevím, já, já ... To se stalo před, před třemi lety na, na setkání sedmi nejlepších houslařů na světě, mezi nimiž byl i náš nejlepší houslař Jan Špidlen a já jsem tam byl pozván jako aktivní umělec a ti houslaři tam stále debatovali o houslích a vlastně zjišťovali nebo si tak říkali, že je hodně těžké s nimi něco udělat a že vlastně je to dokonalý nástroj, což je samozřejmě pravda, a stále špekulovali o nějakých milimetrech sem a milimetrech tam, co by se na těch houslích dalo změnit a. Načež jsem si teda já vzal slovo a říkal jsem, že to je hezký, že takhle ty milimetry tam pořád řeší, ale že to vlastně nikdo neuvidí a že měli udělat něco razantního. Třeba ty housle namalovat na fialovo. No, no, a z té fialové potom, potom večer u vína nebo u piva, když jsme, když jsme s Honzou Špidlenem seděli, tak jsem mu tedy zadal, řekl jsem mu, udělej mi modrý housle a on tak učinil. Sám do nich vložil několik svých inovací a, a ty housličky se zkrátka úžasně povedly. Jsou, jsou lepší než Stradivárky. Několikrát jsem to zkoušel. Jsem hrozně rád, že na ně hraju.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Promiňte mi tu indiskrétní otázku. Na kolik takové modré housle přijdou?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: No, přijdou úplně stejně jako, jako jiný nový housle, takovýhle mistrovský, ale cenu vám nepovím.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Nepovíte, to bych, možná bych tu omdlela ...

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Ale samozřejmě ono je, ono jaksi bavit se o ceně houslí je samozřejmě možné, ale, ale u těch houslí je to spíš ta, ta duchovní stránka věci a také to, že, že každý ten nástroj je unikátní. Takže, takže to, jestli člověk rozbije housle a přijde o půl milion nebo, nebo o tři miliony dolarů, to je samozřejmě hrozná věc, ale, ale tyhle ty housle jsou, možná jsou jediné na světě, možná je jich víc, ale zkrátka je to opravdu unikát jako všechny jiné nástroje a byla by určitě škoda, kdyby se s nimi cokoliv stalo.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A máte jediný nástroj ty své modré housle, nebo jich máte doma víc, třeba i v normální barvě?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Mám tři, mám tři. Tyhle jedny modré a pak ty normální, normální ještě jedny od Špidlena a jedny z roku 1749 z dílny Itala Carcassiho.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A jak to určujete, které si ten den vezmete na cvičení, na koncert?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Já to teď neurčuju. Já už hraju rok a třičtvrtě jenom na ty modré, protože jsou zkrátka úžasné a u těch nových nástrojů je potřeba, aby se na ně co nejvíc hrálo, aby se co nejrychleji otevřely a hrály líp a líp.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A není to těm starým houslím líto? Co dělají? Jsou ve skříni?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Já už jsem je ten rok a půl neviděl. Takže nevím, jestli je jim to líto. Radši jsem se na ně ani nedíval, ale, ale podívám se na ně, podívám se na ně, protože když si na ně zase chvíli zahraju, tak teď už jsem samozřejmě zapomněl, jak zní. Takže se zase nechám inspirovat trochu tou, tou, těmi staršími houslemi.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Posloucháte Český rozhlas Sever a dnes tu mám velmi vzácného hosta a tím je houslista Pavel Šporcl. Já bych teď trošičku nahlédla do vašeho soukromí, když dovolíte. Já vím, že vy máte dcerku. Myslíte, že bude houslistka? Pozná se to u tak malého dítěte, jestli má talent?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Já úplně přesně nevím. Já si myslím, že ona má talent, ale nevím, nevím, nevím, co dělají jiný děti. Nemám, nemám zkrátka to srovnání. Takže nevím. Jasné je to, že když doma pustím nějakou muziku, tak ona okamžitě zbystří a začne tančit. To je naprosto, naprosto úžasné a vždycky mě to překvapí. A i když, i když třeba, a ona pláče málo, ale když zrovna a něco se pustí, nebo začnu hrát, tak okamžitě přestane. Zkrátka nějak tu muziku cítí. Jestli z ní potom něco bude, to ukáže až, až budoucnost a já jí určitě do ničeho nutit nebudu. Je to opravdu velká, velká dřina. Musela by si to vybrat sama. Ale budu moc rád, když bude, když bude mít ráda to, co já dělám a když bude mít tu hudbu, kterou já dělám, tak nějak ráda a nebude nad ní ohrnovat nos.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A změnilo vás nějak to, že jste se stal tatínkem, že třeba chcete míň jezdit na koncerty?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Že mám míň času, no. Ne, to ne. Tak já si myslím, že takováhle zkušenost určitě každého změní vnitřně, aniž by si to nějak uvědomoval, nepochybně, jako každá jiná takováhle veliká životní zkušenost, ale určitě to, co dělám, to, co mě živí, tak dělám strašně rád a skromně říkám, že vím, že jsem dostal ten talent a ten já nemůžu promrhat. Snažil jsem se to nedělat doteď a, a nerad bych to, nerad bych to tak nějak si, si zkazit tu dráhu, kterou jsem si, kterou jsem si tak nějak vytyčil, ale, ale samozřejmě že se domů těším, těším se domů hrozně. Někdy bych po koncertě zůstal v tom městě a já jedu domů, protože se zkrátka domů těším na, na všechny holky.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A já jsem o vás četla v jednom nějakém plátku, možná byli lehce bulvární, že máte pojištěné prsty na hrozně velkou sumu. Je to pravda?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: No, já nevím, kde na to přišli.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A je to pravda?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Ne, mám pojištěné prsty. Já jsem, já jsem pojištěný celý člověk na profesi houslisty. Takže celkem to není jenom na ty prsty, i když ty jsou asi nejvíc takové viditelné, ale kdyby se mi cokoliv stalo, tak, a nemohl bych vykonávat tu profesi houslisty, tak, tak by přišlo na to plnění, ale já doufám, že se to nestane.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Vy jste zmínil, že právě jste na turné. Hrajete většinou po kostelích. Jak se hraje v kostelích? Není to moc malý prostor na ty vaše davy fanoušků?

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Tak zase je narváno. Ono to je ... Ty kostely mají něco do sebe a musím říct, že ta atmosféra je, je krásná, je úplně jiná zase než v koncertních síních. V létě je to docela příjemný, protože zase když je moc velký horko, tak, tak tam je prostě fajn a zase chodí na ty koncerty trošku jiní lidi. Samozřejmě lidi, kteří, kteří běžně do toho kostela chodí, tak, tak přijdou na ten koncert a třeba by do normální koncertní síně nepřišli. A naopak zase lidi, kteří by v životě nepřišli do kostela, tak zase přijdou na můj koncert, tak i proto jsem udělal to turné v kostelích a hrajeme tak Vivaldiho Čtvero ročních dob a ještě jiné, jiné skladby tohohle toho žánru, čili housle sólo s malým smyčcovým orchestrem a v těch kostelích to zní krásně.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: Tak já vám děkuju, že jste si mezi koncerty našel čas také přijít sem k nám na Český rozhlas Sever. Mým hostem dnes byl Pavel Šporcl. Díky a na slyšenou.

Pavel ŠPORCL, houslový virtuóz: Děkuji za pozvání. Na shledanou.

Jarmila PEŠLOVÁ, moderátorka: A od mikrofonu se loučím také já, tedy Jarmila Pešlová. Hezký den.