Obraz Boží podle pana Vojtěcha

„Jaký smysl má vyprávět někomu o své lásce k Bohu? Copak na člověku není vidět, jak se chová k lidem, stvořeným k Božímu obrazu?“ Pana Vojtěcha teď cituji po paměti. Vlastně by mě tehdy ani nenapadlo něco tak triviálního si zapsat.

Sedíme v lavicích teologické fakulty, pan Vojtěch je náš vyučující. Vzdělaný a zábavný vypravěč. Rozumějte; vzdělanost se u nás se zábavou nepřátelí. Baviči většinou nic nevědí a vzdělanci se zábavy štítí. Připadá jim ponižující, že by se zábavností měli ucházet o pozornost lidí, kteří stejně nechtějí nic vědět. Pan Vojtěch sype z rukávu historky.

Taky proto mi krátká Vojtěchova poznámka, že kdo nemá rád lidi, nemá rád ani jejich Stvořitele, vlastně jen prolétne kolem uší. Vždyť je to přece jasné jak facka!

Jasné jak facka to není. To by přece mezi pobožnými lidmi a znalci Písma nemohla zakořenit bigotnost, která se dívá svrchu na ty, kdo nevěří do puntíku stejně jako my. Žádná panovačnost by mezi svatými zpupně netrvala na tom, že bude mít vždycky poslední slovo. A konečně by mezi lidmi víry nekazila vzduch umanutost, tolik malichernosti a bazírování na podružnostech, zatímco se nám ďábel směje.

Dávno, co náš Mistr z Nazareta učil, že si každou laskavost prokázanou nepatrným bratřím bere osobně a stejně osobně si jednou bude brát i naši aroganci a nafoukanost. Je to dávno, přestože ne tak dávno, co evangelický farář Sváťa Karásek prozpěvoval svým kolegům za kazatelským pultíkem: „Ty o lásce pořád jenom mluvíš, z toho já jsem stounavej.“

Jinými slovy, mluvení o lásce je většinou jako bušení do kolejnice – člověku na čas zalehnou uši a to je všechno. Kdo takové bušení slýchá pravidelně v kostele či modlitebně, ten si na věčný rámus kolem lásky za chvíli zvykne. Je to velké nebezpečí všech pobožných společností – o lásce se mluví tak často, až se slovo stane nejprve zvykem a pak už jen zvukem.

Netuším, proč mi nenápadná poznámka pana Vojtěcha uvízla v paměti nevykořenitelně a často se vrací. Ta nepatrná chvíle zůstává v paměti jako škvíra, pomlka, jíž k nám doléhá trochu světla, prosvítá něco z poctivosti a pravdivosti reality.

Vojtěch nebušil do kolejnice, daleko spíš mluvil s údivem, což je, jak známo, předpokladem veškeré filosofie. „Věřili byste, že je možné o lásce jen mluvit a nepoznat ji? Věřili byste, že je možné mluvit o lásce a nefandit přitom znevýhodněným, méně šťastným, prostě outsiderům? Věřili byste, že je možné hulvátsky se zastávat pravdy? No – věřili byste tomu?“