O záhadách a Moně Lise

Záhad je ovšem na světě mnohem víc, dalo by se říct, že je jimi prošpikován. Tak například v červenci roku 1850 připlula k anglickým břehům u Eastons Beach loď, zvaná Seabird. Chovala se podivně, jako kdyby byl kormidelník pod parou. Jenomže se ukázalo, že za kormidlem nikdo nestojí. Plavidlo najelo na břeh a stal se z něj hlavolam. Na palubě totiž nebylo živáčka, pouze k smrti vyděšený, třesoucí se pes.

Všechno přitom vypadalo v pořádku, poslední zápis v lodním deníku ještě voněl inkoustem, záchranné čluny byly na místech, navigační přístroje fungovaly a nedotčen zůstal náklad kávy a dřeva z Hondurasu. Kam všichni zmizeli? Je to záhada, kterou se nikdy nepovedlo vysvětlit a jediný očitý svědek, lodní pes, to z pochopitelných důvodů jaksi nedokázal sdělit.

O sto let později, přesně 5. prosince 1945, startovala z vojenské základny na Floridě letka poručíka Charlese Taylora. Jeho „let číslo 19“ vešel do dějin jako další nepochopitelný jev. Ideální počasí, modrá obloha, sem tam nějaký mráček, vše probíhalo bez problému, ale když se měly stroje vrátit na základnu, piloti jako by byli v jiném světě. Radisté zachytávali jejich podivné věty o tom, že nevidí zem, nemohou určit polohu, že se jim ztratilo slunce.

Letka zamířila přímo nad oceán a vydala se k jisté záhubě. Pokračovaly podivné věty o tom, že moře je zvláštní, přístroje se zbláznily, všechno obklopuje bílá voda a obloha má žlutou barvu. Záchranné letadlo poručíka Coma se vzápětí vydalo ztracenou letku hledat, ale zmizelo stejně záhadně. Příští den byla odstartována obří záchranná akce stovek lodí a letadel, absolutně bez výsledku. Záhadu nikdy nikdo nevysvětlil a podle jistých spekulací v ní měli prsty ufóni. Tedy, pokud nějaké prsty mají.

S mými kolegy jsme kdysi taky řešili záhadu, ještě když byla Svobodná Evropa v Mnichově. Všimli jsme si, že tamní tramvaje krásně voní, zatímco ty pražské odporně zapáchají. Měli jsme různé teorie, zohledňující použité materiály či saponáty, kterými se koráby přelidněných měst čistí. Pádný důkaz ale chyběl. Až jednou přišel docela nečekaně.

Jel jsem ranní tramvají číslo 11 ze Spořilova na Jiřák. Zapáchala jako obvykle, až do chvíle, kdy se do ní na zastávce Pod Jezerkou nahrnul houf německých studentů a studentek. Bylo jich dvacet nebo třicet, prostě zaplnili celý vůz. A div se světe, za chvíli tramvaj voněla, zrovna jako v Mnichově. Studenti po pár zastávkách vystoupili a aroma se začalo vracet do zdejšího průměru. Díval jsem se oknem na ubíhající domy a ulice, za sklem se mihl úsměv Mony Lisy, a mně bylo líto, že je svět zase o jednu záhadu chudší.

Repríza z 24. října 2011