O pořadu Hráškovice

Na začátku všeho byla drzost. Jednoho dne se na mě obrátil jeden můj kamarád, filmový a televizní producent na volné noze, zda bych nechtěl zkusit napsat scénář. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a hned jsem drze odvětil, že ano, a že se do toho okamžitě pustím.

Kamarád mě ale zastavil a vysvětlil mi, že bychom si o tom scénáři měli také něco říct – například, o čem by to asi tak celé mělo být.

Přiznávám, že mě to mírně zaskočilo. Říkal jsem si v duchu – proč mám poslouchat nějaký příběh, který není můj? Jiný můj vnitřní hlas mi ale řekl, že tohle je příležitost, kterou musím popadnout za pačesy a držet ji – stejně jako drží svůj úlovek nedělní rybář.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Bylo totiž řečeno, že už utekl nějaký čas, kdy k televizním obrazovkám přivedl miliony diváků seriál „Chalupáři“ a je čas tenhle „majstrštyk“ zopakovat. A tak vznikly Hráškovice.

A tak vznikl filmový scénář. Dnes už vím, že byl špatný, protože jsem nikdy nic takového až do té doby nenapsal, ale pár lidí si jej přečetlo a poznamenalo, že by to spíše měl být seriál. A tak jsem zase zasedl ke svému „stroji“ a vyplodil něco, co mělo být seriálovým scénářem (s tím jsem do té doby také neměl žádné zkušenosti).

Po letech ze šuplíku

No nic – můj seriál skončil v šuplíku. Zapomenutý a nepotřebný. Až jednoho dne se na mne obrátila „šéfová“ Českého rozhlasu Sever, zda bych neměl nějaký příspěvek do kulturního magazínu… A tak jsem si sedl k tomu scénáři, s drzostí sobě vlastní jsem vzal do ruky tužku a myslel si, že když to trochu proškrtám, ona bude mít své příběhy a já svou slávu.

Ve finále jsem ale škrtáním ke svému cíli nedošel – musel jsem to vše napsat znovu. Rozdělit na jednotlivé osoby. Přidat místa, která posluchač zná a prostě to všechno převyprávět jiným jazykem.

Jazykem vlastním pro Český rozhlas, ve kterém platí určitá pravidla. Kde nezapomínají na to, že lidé chtějí poslouchat nejenom hudbu a zprávy, ale i příběhy. Příběhy, které znají, ve kterých se třeba i poznají, a které dokáží přijmout.

Hráškovice ožily

A tak vzniklo prvních dvanáct příběhů o starostovi Jardovi Macháčkovi, který nechtěl být starostou. A nechtěl, aby se jeho obec jakkoliv měnila. Miloval ji totiž takovou, jaká je.

Kromě starosty se ale v těch příbězích objevila i řada dalších postav, které později vyprávějí další příběhy o Hráškovicích. Hospodský Dan, bezdomovec Sandokan, filmový producent Sýkora, drbny Eva s Milenou, detektiv-traktorista Kořínek, pan farář Junek, holič Jahoda a řada dalších.

Dnes už mají Hráškovice 52 dílů a vznikají další. Kam až to dojde? Tak to sám nevím. Pravdou je, že píšu dál.

Třeba to jednou bude v autě poslouchat nějaký hlavoun z televize a řekne si: „Hergot, to je dobrý. To by stálo za to – to natočit. Musím si zjistit telefonní číslo na toho chlápka, co to napsal a domluvit se sním, že by to byl takový oddychový seriál na nedělní večer. To fakt musím udělat.“

A já mu potom ve své drzosti řeknu, že mu to napíšu. Tak tahle moc jsem drzý a vy už teď víte, jak vznikl seriál Hráškovice.

A já vám děkuji, že tento seriál posloucháte. Ještě jednou veliké díky. Váš Honza Křemen.