Neděle svatého snajpra
Představte si den v uměleckém díle, jehož tématem je radost ze zbytečností. Malá radost z malých a laciných zbytečností. Krátká radost; předchází dlouhé vyjednávání o tom, co je podstatné, nezbytné a důležité. A co lze naopak oželet, nebo co dokonce oželet musíme, neboť je to výrazem naší životní volby mezi svatým a hříšným, mezi zdravím a kompromisem, nahlodávajícím hodnotový fundament našeho života.
Abych byl konkrétní, většinou jde o naprosté prkotiny. Opravdový luxus je život, který na peníze – to lejno ďáblovo, jak říkával svatý František – nemusí brát ohled. Mluvit o penězích je otrava. Přesto se pokusme – pomůže nám v tom básnická sbírka Tomáše Weisse Neděle svatého Snipera.
Jedno z témat, na něž má Weiss namířeno, je právě ona františkánská zbožnost, která se projevuje dobrovolnou skromností a odříkáním, životem prostým, na který už nemají patent jen zbožní mniši v kutně obtočené hrubým provazem. „Buďte bohatí… přestaňte se hluboce prožívat v chudobě… za chudobu chcete vykoupení?... bez peněz jste svatější?“ provokuje snajper Weiss myšlenku dobrovolné chudoby, nebo spíš její praxi, ke konfrontaci.
„V tesilkách a se síťovými taškami se klátíte městy… dětí jako smetí… v obnošených svrchníčcích… na zastávce tramvaje hrají si s dřevěnými koníky, roztáčí káču a na perónu poskakují s luky na zádech… auta nemajíce, dopravujete se s ruksaky vlakem na skupinovou jízdenku… světice pere v dešťové vodě ve tři ráno na levnější proud… zadělává za kuropění na reveňový koláč, vaří mangold…“
Weiss zahájí ironickou palbu dovnitř křesťanské komunity a zpochybňuje manichejský předpoklad, že život bez peněz je jakousi vyšší hodnotou sám o sobě. Můj den v tomto uměleckém díle vypadal následovně:
Na letní vodácké cestě děti několikrát požádají o dvacetikorunu a pohřbí ji v tom pofidérním automatu, kam nikdo rozumný nikdy minci nevhodil. Dělám drahoty, vždyť je to jen pitomé plastové vajíčko, které z automatu vypadne, v něm se pak skrývá podobně bezcenný další kus plastu, umělý knír nebo něco takového. Přece nebudeme podporovat výrobu nesmyslů, po kterých kdesi v Číně jistě zůstává další jedovatý oblak!
Navíc, při koupi takového šuntu mě vždycky přepadne pocit člověka, kterého vykuk někde u metra obehrál ve skořápkách. Tohle je debakl rodičovských zásad! Zaťatost mi nevydrží dlouho, ač mám nejdřív pocit, že ostatní rodiče, kteří dětem plastové hlouposti dovolí, nevědí, co činí. Až mě jeden z otců uzemní poznámkou: Děti přece potřebují každý den jednu malou radost.
Divná situace, odložit svoje zásady kvůli většímu dobru. Podobně ale končí i báseň Tomáše Weisse, ze sbírky Neděle sv. Snipera, z níž jsme si už citovali. „Jen si tak trochu zautrácet... pomět se bez vážnějšího účelu... pustit chlup... koupit si nepotřebnost... vyhodit si z kopýtka... pořídit děcku tu blbou hračku z Číny.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
