Nebeská kukátka

Při stavbě těch prvních došli jejich konstruktéři postupně k poznání o neplatnosti tvrzení, že čím větší zvětšení u hvězdářského dalekohledu, tím lépe. Dodnes se však vyskytnou laici, kteří si to myslí.
Optikou ozbrojené oko zaměřil jak známo poprvé na oblohu v roce 1609 italský hvězdář Galileo Galilei. Objektivem byla spojka, okulárem rozptylka. Johannes Kepler pak přišel s jiným systémem - okulárem v jeho systému byla spojka. Zvětšení dalekohledu je tím větší, čím větší je ohnisko u objektivu a menší u okuláru. Zdálo se tedy, že stačí jen měnit tyto parametry a prodlužovat dalekohled, aby se dohlédlo do nejzazších hlubin vesmíru. Počáteční naděje astronomů neznaly mezí. Přesvědčení, že spatří stavby Měsíčňanů, či detaily povrchu planet, však záhy vystřídalo zklamání. Obrovitá monstra dlouhá 50 i 70 metrů sice dosahovala obrovských zvětšení, ale prakticky se nedala použít. Takový obr byl téměř neovladatelný. Když už se četě pomocníků podařilo kladkostrojem monstrum jakžtakž nasměrovat na hledaný vesmírný objekt, neviděl hvězdář v hledáčku skoro nic.
Přesvědčil se o tom například Hevelius, který si takové nebeské "kukátko" nechal sestrojit v Gdaňsku někdy kolem roku 1670. Dalekohled měl pochopitelně velmi špatnou světelnost. Vynechání tubusu sice později umožnilo snadnější ovládání, novým nepřítelem se však stalo parazitní světlo, které pronikalo do přístroje ze stran. Vývoj nakonec dospěl ke známé poučce "raději malé, ale jisté". Konstruktéři také zjistili, že nezáleží ani tak na co největším zvětšení, ale hlavně na průměru, a tím i na světelnosti a kvalitě použitého objektivu.

Miroslav Zimmer

Pravidelná rubrika Mýty, domněnky, objevy a omyly astronomie se vysílá v rámci každého třetího Planetária v měsíci.
Další texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU PŘÍSPĚVKŮ.

Na titulní stránku.