Napoleon v proměnách staletí a názorů

Abdikace zavdala první příležitost zhodnotit jeho vládu s trochou odstupu. Za méně než rok se Napoleon na trůn opět vrátil, aby započal svoji vládu „sta dní“, zpečetěnou bitvou u Waterloo. Po ní a po druhé abdikaci byly důvody k bilancování ještě pádnější. A také že Francie a Evropa bilancovala… a činí tak v podstatě dodnes.

Proměnlivé politické a historiografické reflexi Napoleonova odkazu napříč staletími se věnuje pořad Historie Plus, vysílaný 5. dubna 2014.


Napoleonův vpád do Ruska v novém světle

Pořad přináší rozhovor s historičkou Marií-Pierre Rey, profesorkou na katedře slavistiky na pařížské Sorbonně a odbornicí na carské Rusko v Napoleonově době. Její kniha Tragické tažení 1812: Napoleonův vpád do Ruska v novém světle byla v roce 2013 přeložena i do češtiny. Tím, že srovnává jak francouzské, tak ruské prameny, oficiální i soukromé, a na tažení se dívá, řekněme, i z pohledu obyčejných vojáků, přibližuje život a válku v napoleonské době velice poutavým způsobem.

S Marií-Pierre Rey hovoří Daniela Vrbová.

Daniela Vrbová: Jaké hlavní faktory podle vás zapříčinily začátek Napoleonova konce? Nebo abychom byli přesní, situace, kdy začal ztrácet půdu pod nohama, až jediné východisko, které zbývalo, bylo přijetí abdikace v roce 1814?

Marie-Pierre Rey: Francouzské tažení v roce 1814 bylo velice obtížné. Napoleon při něm zažívá krásná vítězství, která potvrdila jeho genialitu vojevůdce. Jenže Francie začíná být vyčerpaná. Lidské ztráty při tažení do Ruska, Německa, a konečně při francouzském tažení byly prostě příliš veliké. Stejně tak ztráty ekonomické: Francie se ocitla v ekonomické krizi.

Byl to začarovaný kruh: každá rodina měla své padlé ve válkách, přičemž další generace mužů opět musely rukovat. Nespokojenost rostla. To byl určitě první zásadní důvod, proč Napoleon přestal být oblíbený: tahle psychologicko-ekonomická konstelace. Dalším faktorem bylo to, že Koalice se poučila ze svých předchozích válečných nezdarů, byla lépe připravena a také se jí podařilo několik krásných vítězství.

Napoleon a jeho důstojníci si postupně začali uvědomovat, že tuhle válku nemůžou vyhrát. Začalo být jasné, že ji musí ukončit. Napoleon však nebyl ochotný přijmout ústupky, takže ho donutili abdikovat. V čele těchto monarchistických a royalistických kruhů byl diplomat a politik Talleyrand. Důležitou roli sehrál i senát, který o Napoleonově demisi hlasoval, a poté ji schválila provizorní vláda.

To mi připadá zajímavé, že to byl politický proces založený na vojenských znalostech a pochopení, že vítězství není možné. Jediným řešením byl mír, a proto musel být Napoleon odstraněn z politiky.“

Po první abdikaci se Napoleon odebral na ostrov Elba, který byl ustanoven jako suverénní knížectví pod jeho správou. Jeho nový panovník tu však vydržel jen do konce února 1815. Poté se rozhodl vrátit na francouzský trůn. Dodnes se v této souvislosti připomínají titulky tehdejších francouzských novin, které postupně měnily hodnocení Napoleona od netvora z Elby, přes zlověstného Korsikána, Bonaparteho, generála Bonaparteho, k Napoleonovi, až po císaře a konečně opět byl jeho Veličenstvo – to, jak během tří týdnů postupoval z jihu Francie do Paříže. Měnilo se však stejnou rychlostí i veřejné mínění o Napoleonovi? Čím po méně než roční absenci opět přitahoval francouzský lid, a čím ho opět odpuzoval?

Na první pohled můžeme být překvapeni Napoleonovým náhlým návratem a proměnou veřejného mínění. Je ale skutečností, že Napoleon byl k abdikaci donucen. Samozřejmě z toho byl velmi rozhořčený, že mu jí diktuje někdo zvenčí, ale prostě ji musel přijmout. Celou dobu však nesmírně toužil po návratu – to vyplývá z více zdrojů.

Pozoruhodné je ale to veřejné mínění: když totiž Napoleon abdikoval, většina francouzského obyvatelstva to přijala – no, neřekla bych přímo se satisfakcí, ale s velkou úlevou. Důležité je, že Francouzi byli unaveni válkami, a to je také hlavní důvod, proč přijali dynastii Bourbonů. Protože ta jim slíbila podepsání mírové smlouvy s koalicí. Tak proto byli Francouzi rádi za Napoleonovu abdikaci a vkládali do nového panovníka naděje na mír.

Problém byl ale jinde: Bourboni sice dali Francii Konstituční chartu, což byl důležitý text, který zaručoval občanská práva a jiné výdobytky Francouzské revoluce, a tedy to, že se země nevrátí k absolutní monarchii.

Současně se však nový režim začal vracet k náboženství, tradičním hodnotám; přibývalo náboženských manifestací a mnohé z hodnot, které zavedl Napoleon, se začaly po pár týdnech vytrácet. Lidé tedy začali být nespokojení. Nesmíme zapomínat ani na armádu, která si přála Napoleonův návrat. Král totiž pro vojáky znamenal konec jejich snů, lepšího sociálního postavení, peněz a tak dále.

Znamenal návrat ke konstituční monarchii i signál francouzskému lidu, že Napoleonovo císařství bylo slepou uličkou historického vývoje a věci se vracejí ke starým dobrým pořádkům? Nebo naopak to, že některé procesy jsou již nevratné?

To, že na trůn znovu nastoupí Bourboni, nebylo v roce 1814 zřejmé. Například car Alexandr I. váhal mezi více alternativami. Obával se také, že návrat staré dynastie by mohl vyvolat nespokojenost a vést k další válce. A válka by samozřejmě znamenala opět nestabilní Evropu.

Koalice si proto nepřála návrat starých časů. Proto také tlačili na Ludvíka XVIII., aby vydal Konstituční chartu. To znamená, že uplynulých 25 let, Francouzská revoluce i císařství neměly být zapomenuty – byly nedílnou součástí politického vývoje. To musíme podtrhnout.

Ve své době byl Napoleon zejména považován za narušitele evropského míru – a důvody, proč ho cizí panovníci i obyčejní lidé nesnášeli, není těžké pochopit. Jak to ale bylo s jeho nemnohými spojenci? Byli to pragmatici a oportunisté, anebo pro ně Napoleon ztělesňoval větší myšlenku, k níž se přimykali?

Ve Francii byl Napoleon populární mezi mnoha lidmi, protože zemi dal občanský zákoník, udělil některá práva a zavedl nové administrativní postupy, které částečně fungují dodnes. Ještě 200 let poté z těchto reforem Francie tedy těží. Pro další představitele státu jeho vláda znamenala nutnost přizpůsobit se okolnostem.

Napoleonovým snem byla silná Francie a Evropa pod její nadvládou. To samozřejmě nedávalo mnoho prostoru dalším mocnostem. Proto měl Napoleon jen skutečně málo spojenců, kteří to mysleli upřímně. Zmínila bych polské vlastence, kteří spoléhali na Napoleonovu pomoc s obnovením polského státu. Všechny koalice s Napoleonem bych tedy označila za podmíněné okolnostmi, nikoli hluboce zakořeněné.

Tehdejší mocnosti, jako Prusko nebo Rakousko, byly navíc velice ovlivněny myšlenkou rovnováhy sil, která pocházela již ze 17. století. Napoleon tuto myšlenku odmítal – a Vídeňský kongres v roce 1815 na ní naopak stavěl a odmítal Napoleonovu myšlenku Evropy pod francouzskou nadvládou.

Jaká byla tedy Napoleonova vize mírové Evropy?

Základem Napoleonovy vize mírové Evropy byla moderní Evropa. To znamená občanský zákoník, nový administrativní systém, centralizace nebo modernizace dopravní infrastruktury, nezávislá justice a podobně. V tomto smyslu byl Napoleon mužem osvícenství, dítětem Francouzské revoluce.

Na druhou stranu byl také vládcem svého velkého císařství, které se skládalo ze 134 departamentů. Tato Francie měla být jádrem Napoleonovy nové Evropy, což bylo pro Nefrancouze těžké přijmout. Nové funkce nebo vládní posty nad novými územími také přiděloval svým příbuzným. Takže o nějaké meritokracii, rovnosti nebo naplňování svých modernizačních vizí nemůže být příliš řeč – spíš si v tom Napoleon protiřečil.

Byl vůbec schopen dosáhnout své vize mírové Evropy jinak než skrz válku? Uměl Napoleon i diplomaticky vyjednávat, a nejen být válečným agresorem?

To je jednoduchá otázka, na niž je těžká odpověď. Nevidím Napoleonovi do hlavy. Ale když porovnám fakta, tak válku považoval vždycky za nástroj – nástroj k uchopení moci a prostředek k naplnění jeho snů.

Co se diplomatických jednání týče: tak podepsal přece dostatek dohod a smluv a dodržoval je… alespoň ve většině případů. Ale i tyto dohody byly prostředkem k prosazení jeho snů o moci o velkém francouzském impériu. Ty smlouvy se v určitém bodě většinou dostaly do fáze, kdy bylo pro protistranu těžké přijmout smluvní podmínky.

To je případ třeba francouzsko-ruské smlouvy. Napoleon řekl Talleyrandovi, který měl na starosti zahraniční záležitosti: „Chci dobrý mír.“ Současně však ty podmínky, které stanovil – jako například kontinentální blokádu – byly pro Rusko nepřijatelné. Bylo tedy jasné, že válka je nevyhnutelná.

Rusko nezmiňujete náhodou, když se na něj profesně zaměřujete. Jakou konkrétní zkušenost si Napoleon a jeho muži z ruského tažení odnášejí? V čem je střet s touto kulturou změnil?

Tažení do Ruska bylo pro Napoleona klíčové. Očekával, že bude jednoduché a krátké. Do Ruska vytáhl s víc jak 450.000 muži, tedy s obrovskou, navíc mnohonárodnostní armádou. Jenže to skončilo obrovským fiaskem. Domů se vrátilo jen 10 až 15 procent z těchto mužů. Sice živých, ale často invalidních, postižených, traumatizovaných. Holé neštěstí.

A v ten moment si Rusko uvědomilo, že Napoleonova armáda a její vůdce sám jsou porazitelní. To Rusům samozřejmě přidalo na vlastenectví a národním sebevědomí, ale i z geopolitického hlediska carovi došlo, že může Napoleona porazit a Evropě dát mír. Že je tedy třeba bojovat dál a zatlačit Napoleona – nejlépe až do Paříže.

Tím se také vysvětluje, proč se při německém tažení hrálo nejen na geopolitické, ale také ideologické rovině. I Němci do bojů zapojili vlastenectví a národní uvědomění a veřejné mínění hrálo při bojích důležitou roli. Napoleon léta při svých taženích pracoval s ideologickými zbraněmi, kdy se prezentoval jako osvícenec a dítě Francouzské revoluce. A nejednou se ukázalo, že ho mohou porazit jiné myšlenky: myšlenky národa, případně nacionalismus. To bylo z politického a kulturního hlediska velice důležité.

Nemluvila jste zatím příliš o dalším evropském císaři: tom rakouském, Františku I. Jelikož pocházím ze střední Evropy, z území, kterému kdysi vládl, chci se vás zeptat na Napoleonův vztah k tomuto regionu a k rakouskému císařství…

No, vztahy s Rakouskem byly vždy, jak se říká, komplexní. A nesmírně zajímavé. V prvé řadě je tu ten sňatek s Marií Louisou. Sňatek to byl pochopitelně pragmatický, i když Napoleon z něj byl nadšený. Otevřel mu totiž dveře na respektovanou pozici, do významného panovnického rodu, což legitimizovalo jeho vlastní postavení. Narodil se mu také syn, následník trůnu. Z tohoto pohledu tedy bylo všechno skvělé.

Ale stále to z jeho strany byla jen příležitost, kterou chytil za pačesy, a jednal pragmaticky. Proč? Protože Rakousko bylo mimo jiné mnohonárodnostní říše, mimo jiné s polskou menšinou. A proto nemohlo tak lehce přijmout Napoleonovy vize o Evropě sjednocené pod francouzskou nadvládu nebo myšlenky Francouzské revoluce. Nemohlo ani přijmout myšlenku znovuobnovení polského státu. Ten by samozřejmě vznikl z území, která po Trojím dělení Polska spadala pod Rakousko, což císař nemohl připustit.

Podobně to bylo se vztahem k Rýnskému spolku, tedy uskupení německých států pod Napoleonovým vlivem. Formálně šlo sice o nezávislé státy, ale víme, jak důležitý tam byl vztah k Napoleonovi – což samozřejmě Rakousko ohrožovalo.

Řekla bych tedy, že Napoleon se pro spojenectví s Rakouskem rozhodl, protože mu to nevyšlo s Ruskem. Ale i rakouský císař byl pragmatický – šlo mu o mír a o oslabení ruského vlivu. Toho se bál například kníže Metternich, i když jinak zrovna nebyl ani stoupencem Napoleonových myšlenek.

Takže abych to shrnula: spojenectví s Rakouskem stavělo na některých společných zájmech, ale současně tam figurovalo mnoho odlišných zájmů. To vytvářelo problémy a vedlo ke konečnému rozpadu této aliance.

Napoleon zemřel v roce 1821. Z politického života měl být vytěsněn ale ještě před smrtí. Jak pracovali francouzští vládci, kteří přišli po něm, s jeho odkazem? Měl být zapomenut? Nebo jen selektivně připomínán?

Záleží na úhlu pohledu. Pokud se na to díváte optikou státu, tak v době restaurace, to znamená za vlády Ludvíka XVIII. a posléze Karla X., který byl velice konzervativní, úzkoprsý a nepopulární, byl Napoleonův odkaz spíše zakrýván. To ale neznamená, že se zapomínalo na to, co po sobě zanechal na poli zákonodárství a administrativy. Naopak.

A doba pozdější revize Konstituční charty ve 30. letech, která přinesla více práv a svobod občanům, se zase kryla s návratem Napoleonových ostatků a jejich uložením v Paříži v roce 1840.

Této době se říká období zlaté legendy a došlo v něm k velké proměně obrazu Napoleona. Zapříčinily ji mimo jiné memoáry, které v té době začaly vycházet: vzpomínky vojáků, důstojníků, státních úředníků. A potom samozřejmě další pozitivní vlna přišla za druhého císařství, když na trůn nastoupil Napoleon III.

Za třetí republiky to bylo zas složitější: někteří lidé zdůrazňovali jeho přínos v oblasti administrativy, zákonodárství, politiky a tak podobně. Na druhé straně byli lidé, kteří připomínali ty velké lidské ztráty při válkách, Napoleonovu megalomanii a také skutečnost, že na konci jeho vlády byla Francie menší než na jeho začátku. Takže opět návrat spíš k té černé legendě. Dodneška je možné ve francouzském veřejném mínění pozorovat tyto dvě legendy paralelně mezi sebe.

A dnes? Odkazují současní francouzští politici nějak k Napoleonovi a jeho době?

V současném politickém životě se Napoleon tu a tam připomene. Neoznačila bych to za příliš pozitivní konotace. Mluvčí tím většinou signalizuje svoji touhu po moci, autoritářské sklony… řekla bych, že dnes jsou lidé k Napoleonovi kritičtější, než byli dřív.

Nebo bych ten vztah popsala jako iracionální. Je samozřejmě lákavé, jak velkolepá doba to byla a jak důležitou pozici Francie v Evropě měla. To francouzskému egu velice lichotí. Současně se ale zvyšuje povědomí o lidských ztrátách, ekonomických ztrátách, politických a geopolitických ztrátách. Těch sto dní stálo Francii četná území – to je vidět z Pařížské dohody z roku 1814 a z roku 1815.

Koalice prostě neodpustila Napoleonův útěk z Elby. A celé to dovršila samozřejmě bitva u Waterloo v roce 1815. Francie měla potom hranice v intencích roku 1789 – takže z Napoleonova dobrodružství jsme ani netěžili územní expanzí, ani mocí. To je další kamínek do celkové mozaiky.

To, že o Napoleonovi uvažujeme jako o skrčkovi, způsobili britští karikaturisté

Koho zajímá doba Napoleona I. a Napoleona III., tedy první a druhé císařství, určitě by si měl v Paříži udělat cestu do Fondation Napoleon. Tato soukromá instituce podporuje výzkum spojený s těmito dvěma obdobími, ročně uděluje granty, knižní ceny (jednu z nich dostala v minulosti i prof. Marie-Pierre Rey právě za Tragické tažení 1812) a ocenění za významný počin týkající se jednoho z Napoleonů. V nadaci funguje i knihovna, kterou nás v pořadu Historie Plus provede britský historik a zaměstnanec nadace, Peter Hicks.

Zde je přepis části rozhovoru s ním. V audio odkazu si můžete poslechnout celý původní rozhovor v angličtině.

Peter Hicks: Stavíme na čtyřech pilířích. Tím první jsou naše webové stránky www.napoleon.org, které ročně navštíví víc jak 3 miliony čtenářů a uživatelů internetu. Náš týdenní bulletin ve francouzštině a angličtině odebírá víc jak 9 tisíc lidí. Na internetu tedy naše stránky patří k nejrozsáhlejším a nejnavštěvovanějším v rámci napoleonského tématu.

Druhým pilířem jsou naše sbírky výtvarného umění a memorabilií hlavně s tematikou Napoleona I. – tato umělecká díla pravidelně vystavujeme po celém světě: po výstavě v Austrálii nám právě dorazila z Kazachstánu a příští rok poputují zřejmě za Atlantický oceán.

Třetím pilířem je veřejná knihovna, otevřená 4 dny v týdnu. Docházejí sem zdejší i zahraniční historici. Často také jen napíšou: „Pracuju na tomto tématu, co si o tom myslíte?“ A my mu doporučíme studie a publikace, které by se mu nebo jí mohly hodit. A pak tu máme docela čerstvý projekt: totiž ucelené vydání korespondence Napoleona I. Začali jsme v roce 2003 a konec předpokládáme v roce 2016 nebo 2017.

Daniela Vrbová: Psal hodně dopisů?

Představte si to jako kdyby císař tweetoval nebo psal e-maily a my je teď všechny vydávali. Prostě kompletní korespondence, rozsahem nejucelenější vydání v historii. Až 30 procent dopisů nebylo nikdy předtím publikovaných. Celkově to bude asi 44.000 dopisů. Jak veřejných, státnických, tak soukromých.

Psal hodně dopisů proto, že znal tolik lidí, nebo proto, že rád psal, takže jeho dopisy jsou hodně košaté?

Jako stylista je Napoleon velice uznávaný. Někteří lidé tvrdí, že byl nejlepším stylistou 19. století, mluví se o hřmění v jeho dopisech. Určitě byl velice schopný pisatel, nebo dokonce spisovatel. A nikdy nepíše zbytečnosti. Přemýšlí o významu jednotlivých slov a tom, jak pomocí nich čtenáře přesvědčit. Taková komunikace a přesvědčování byla jeho celoživotní vášní. Byl mistrem propagandy a formování událostí tak, jak on chtěl, aby byly vyprávěny.

Vaše nadace také uděluje stipendia a ceny za nejlepší publikace s napoleonskou tematikou… Pozorujete v poslední době nějaká oblíbená témata nebo trend, jak se k Napoleonovi I. přistupuje?

Ano, udělujeme dvě knižní ceny: jednu na téma první císařství, jednu na druhé císařství. A potom máme speciální cenu, která může být udělena za knihu, film, kulturní program, webovou stránku, nebo jiný projekt. Žádného trendu jsme si ale nevšimli, biografie a historiografické práce se píšou stále. My podporujeme dobrou historiografii: ať už Napoleona staví do dobrého nebo špatného světla – pokud je to seriózní práce, zakládáme si na své nestrannosti. Pokud tedy napíšete, že Napoleon byl idiot, je to v pořádku – pokud to zvládnete dokázat. Pokud to nezvládnete, budeme si myslet, že idiot jste spíš vy.

Klasický stereotyp spojený s Napoleonem je ten, že to byl zakrslý a zakomplexovaný Korsičan…

To je zajímavé, že to říkáte. Tahle podoba Napoleona má podle mě úplně jasný zdroj: a to sice britskou propagandu, karikatury od britských kreslířů v georgiánském období. Tedy přesně v době, kdy Francie s Británií válčily. V Británii tehdy žili karikaturisté, které můžeme označit za génie svého oboru, dotáhli toto umění v britských poměrech k dokonalosti: James Gillray, Thomas Rowlandson nebo George Cruikshank.

Ti se prostě rozhodli, že Napoleon je skrček s velkým kloboukem a nadměrnými botami, trochu křečovitý s přehršlí ambicí… a tento obraz zafixovali tak, že tu s námi žije dodnes, viděný Gillrayovýma nebo Cruikshankovýma očima.

Do značné míry to není pravda. Napoleon byl ve své době vysoký jako průměrný muž ze Středomoří. Možná proto, že se tak často objevoval ve společnosti vojáků s vysokými přilbami, tak působil menší. Kdoví. Každopádně karikatury zapříčinily to, že dnes o něm uvažujeme jako o skrčkovi.

Vypozorovali jste alespoň, kdo se o Napoleona zajímá? Jsou to typově určití historici nebo badatelé?

Ano. Ze statistiky na našich stránkách nám vychází, že se o něj hodně zajímají muži středního věku, většinou se zájmem o vojenskou historii. Často úspěšní podnikatelé s rozvinutou kariérou. Jeden americký historik Napoleona v 19. století přirovnal k self-made-manovi, a to si myslím, že je celkem relevantní pohled. Napoleon sám se prezentoval jako někdo, kdo začínal od píky.

Ale je potřeba připomenout, že pocházel z jedné ze čtyř významných rodin na Korsice a jeho rodina tvrdila, že jsou šlechtici. Takže zas takový Pepa Novák z Horní Dolní nebyl. Ale samozřejmě Korsika byla tehdy ve vztahu k Francii periferií, a ve škole se za to Napoleonovi posmívali. Mimochodem, chodil do školy pro šlechtické děti. Takže to, že se vypracoval z ničeho, je i není pravda – je to spíš součást napoleonského mýtu.

Informací o Napoleonovi je tolik. Lze ještě objevit něco nového, být něčím překvapen?

No samozřejmě! Nechci si tu přihřívat vlastní polívčičku, ale abych uvedl konkrétní příklad: objevil jsem čtyři stránky povídky, kterou Napoleon napsal v mládí! Ta povídka už byla vydaná, ale všichni si mysleli, že je to fragment. A já jsem našel další 4 stránky.

Kde jste je našel?

Během bádání. Čtu knihu a najednou narazím na větu: Napoleon o lásce, manželství a ženách. Říkám si, to je divné, proč o tom píše? Podívám se zblízka na ten rukopis a najednou si všimnu jména, které figuruje v té jeho povídce, a vlastně i v jejím názvu. A potom nám v rámci vydávání Napoleonovy korespondence někdo zaslal další listy.

Napoleonův rukopis je obecně dost nečitelný. Chvíli jsem to zkoumal, než si oči zvykly na ten styl, a najednou tam zase objevím to jméno z povídky! A tak dále. Někdy máte věci a informace před sebou, ale nevidíte je. Když ale máte načteno a víte, na co se máte soustředit, nebo co je důležité, začne vám do sebe hodně věcí zapadat. Takže tu povídku jsem nakonec vydal v nejkompletnější verzi…

Je romantická? Byl to romantik?

Ano, je to strašně romantické. Napoleon byl velký romantik, to je vidět z dopisů, co psal Josefíně. Ta povídka je romantická a dramatická – hlavní mužská postava spáchá sebevraždu, protože zjistí, že ho jeho vyvolená nemiluje. Napoleon povídku napsal, když mu bylo 25 let. Těsně předtím, než potkal lásku svého života Josefinu.

Natáčíme den po konferenci, kterou vaše nadace pořádala, o diplomatických službách v Napoleonově době. Napoleon byl hlavně považován za narušitele míru. Byl vůbec schopen diplomatických jednání?

Ano, to je převládající názor. Francouzi v této souvislosti mluví o permanentní neschopnosti být nečinný. Z té konference nevyplynul jednoznačný závěr, ale ve více příspěvcích se objevilo, že když Napoleon mluvil o „mém systému“ nebo „mé Evropě“, nebyl to nějak zvlášť promyšlený, nebo definovaný koncept. Takže dost možná ani on sám nevěděl, co tím myslí. I když myslel v intencích nějakého systému…

Napoleon byl velice praktický a v začátcích, kdy se stal konzulem, tak bojoval proti ideologům a teoretikům. To se o Francouzích říká, že mají rádi teorie a ideologie, na rozdíl od Britů, kteří jsou více praktičtí. Takže existuje vtip, jak se sejdou Francouz s Britem, kteří pracují na společném projektu, a Francouz říká: „Už víme, že to v praxi funguje – ale funguje to i v teorii?“