Jiří Březina starší

Dostal jsem před pár dny lekci u boxu. A i když se při tom neboxovalo, byla to slušná nakládačka.

Pokud neznáte podivné slovo „vkladomat“, ve slovníku ho nehledejte. Já jsem se s ním seznámil za zvláštních okolností, které připomínají pohádku o kohoutkovi a slepičce.

Možná znáte Nerudovu báseň, ve které tvrdí, že ať dělal v životě cokoli, všechno dělal rád. Nevím, jestli mám velkému klasikovi závidět nebo pochybovat o jeho upřímnosti.

V lese koukám na stromy, zvířata a ptáky, v loukách pozoruju žoužel pod nohama, horizont a oblohu, ale ve městě tohle všechno chybí, snad až na nějaké zbytky té oblohy.

Kavky v Budějovicích nejdou přehlédnout a i kdyby, určitě je nepřeslechnete. Většinou pobíhají po trávnících a hledají něco k snědku, případně se o potravu okrádají.

Nedávno jsem se procházel lesem kousek za městem a najednou mi oči zavadily o něco, co tam nepatřilo. V těch místech se povaluje spousta věcí, ale tohle bylo něco jiného.

Papouška Báru máme od jara. Je to Senegalec a v popisu druhu jsem našel, že je známý svou specifickou povahou. Autor těch slov by se uplatnil v diplomatických službách.

Od malička mě přitahují kopce všech tvarů a výšek. Obdivuju jejich velikost a marně si snažím představit sílu, která je zvedla z původní roviny.

Už nějakou dobu slýchám stesky, že se děti ve škole učí věci, které nebudou v životě potřebovat. Třeba dějepis nebo matematiku. Stačí jim dát počítače a internet.

Jistě znáte ty anekdoty, ve kterých se sejde třeba Francouz, Angličan a Čech a předvádějí odlišné přístupy k nějakému problému.