Jediná srpnová emoce

Já jsem ani žádné emoce, upřímně řečeno, neprožívala, protože na to nebyl čas. Pak, když nás okupovali přímo v televizi ve Vladislavově ulici, jsem další týden vysílala v takové ponorce, v nějakém protiatomovém krytu v Tesle Hloubětín. V podstatě nemůžu říct, že na to myslím.

Mám z té doby jedinou emoci. Když mě ruští vojáci 21. 8. vyvedli ze studia pod samopaly, přišla jsem domů a čekala, jak jsem byla domluvená, na telefonu, kde mě bude potřeba.

Byla taková horká srpnová noc, všude byla otevřená okna. A oni si tady vedle, kde bylo ÚV KSČ - teď je tam ministerstvo dopravy - do téhle tiché horké srpnové noci občas vystřelili. Začala plakat miminka; začalo jedno, přidávala se další. To je moje jediná emoce z té doby.

Jinak se tím nijak moc nezabývám.

To ovšem neznamená, že si nepřeju, aby mladí lidé nevěděli, co byl 21. srpen 1968. Za prvé si myslím, že každý člověk má znát dějiny svého národa, a za druhé by se jim to mělo připomínat, aby se to už nikdy nemohlo stát.

V roce 1969 jste dostala hodinový vyhazov. Jak to vlastně bylo?

Všichni ti, kteří jsme s tím[okupací - pozn. red.] nesouhlasili, jsme nastoupili takoví poznamenaní. Občas jsme se ještě na obrazovce objevili. Slušně se ke mně zachovali, když v té době vznikalo dabingové studio v televizi a oni mě tam vlastně schovali. A teprve v dubnu 1969 to definitivně skončilo hodinovou výpovědí.

Bavil se s vámi někdo, vysvětloval vám něco?

Pozvala si mě taková dáma, komunistická vysoká funkcionářka, která mi řekla, že se mnou nepočítají. A hlavně ať jsem ráda, že jsem vůbec ráda, protože to, co jsem udělala, je naprosto neskutečné, nesmiřitelné, nesouvisející s tím, co chce Komunistická strana Československa.

(Vysíláno 11. srpna. Další část rozhovoru s Kamilou Moučkovou přinese Senior klub v pondělí 18. srpna 2008.)