Jan Vávra: Spor o interpretaci nebo hra o moc?

Nedlouho poté zveřejnila Komise unijní zprávu o právním státu. Stejně jako loni hodnotila čtyři základní oblasti: soudní systémy, boj proti korupci, pluralitu médií a celkovou kontrolu a vyváženost institucí. Nejvíce výhrad mířilo tradičně do Maďarska a Polska. V maďarském případě má komise obavy z vývoje v oblasti médií a v boji s korupcí, protože Maďarsko neřeší rozšiřování klientelismu či vazeb mezi politiky a byznysmeny, nezávislá média zde čelí zastrašování. U Polska má zase unijní exekutiva výhrady k reformě soudnictví, která podle ní ohrožuje nezávislost soudců. Česká republika je kritizována za to, že stále neřeší střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni.

Čtěte také

Karel Barták: Summit EU umožnil osobní setkání, ale nic převratného nepřinesl

Vlády kritizovaných zemí se okamžitě ohradily. Každá země má podle nich právo definovat fungování právního státu podle svých potřeb. Jedná se ale skutečně o potřeby občanů těchto zemí? Ačkoli politici postkomunistických zemí argumentují rozdílnými tradicemi, křesťanstvím a národní identitou, podíváme-li se podrobněji na všechny výhrady EU, vidíme, že se týkají snahy východoevropských vůdců usnadnit si vládnutí, včetně možnosti zajistit si výhru i v příštích volbách, případně se podílet na rozdělování evropských dotací. Jde sice bezesporu o demokraticky zvolené politiky, ovšem západoevropští daňoví poplatníci určitě nemají povinnost pomáhat jim udržet se u moci co nejdéle a přivydělávat si z evropských fondů.

Krádež je krádež

Ačkoli platí často citovaná věta z posmrtných fragmentů Friedricha Nietzscheho, že „je faktem, že už neexistují fakta, jen interpretace“, krádež je interpretována jako krádež stejně na západě i východě. Podstatnější otázka tedy zní obráceně: mají západní státy povinnost napravovat tolerantnost obyvatel postkomunistických zemí k mocenským a ekonomickým ambicím svých vládců? Z psychologie víme, že každá zkušenost je nepřenositelná. Nebylo by tedy prospěšnější, aby občané postkomunistických zemí poznali důsledky své tolerantnosti – nebo apatie – vůči politikům na vlastní kůži? Chvíli by to sice trvalo, ale zase by si to více pamatovali.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Naštěstí pořád platí, že se postkomunistické země při vstupu do EU zavázaly respektovat demokratická pravidla a později přijetím Lisabonské smlouvy souhlasily i s jejich vynucováním.

Volný pohyb zboží, služeb a osob uvnitř EU prostě vyžaduje, aby v každé zemi platila stejná pravidla. Přitom kdyby dnes Maďarsko žádalo o přijetí do EU, potřebná kritéria by zcela jistě nesplnilo. Nemá-li se tedy EU rozdělit na východ a západ – jak ostatně navrhuje výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl – budou postkomunističtí politici nuceni své mocenské choutky aspoň trochu korigovat. Nejde ale o nic neobvyklého. V poválečnému Německu – tedy ve spolkové republice – pomohli s občanskou výchovou zcela zásadním způsobem spojenci v čele s USA. A z tohoto úspěchu dodnes těžíme i my.

Autor je komentátor Českého rozhlasu