Jaká byla cesta Mirka Kováříka k rozhlasu? Jak vzpomíná na Portu, rok 1968 a na léta po něm?

Záminka byla, že se budova, ve které divadlo hrálo, bourala - měla tudy vést Podkrušnohorská magistrála.

„To naše divadlo mělo specialitu. My jsme uváděli poezii jako divadlo poezie. To znamenalo, že jsme tu poezii vlastně hráli, my jsme jí prožívali, my jsme jí spojovali také s hudbou, a to nás přivedlo na nejrůznější soutěže, a po těch soutěžích, kde jsme vždycky nějak zapůsobili, pak už do rozhlasu nebyla dlouhá cesta.“

Do rozhlasu Mirka Kováříka přivedly písničky Boba Dylana. Pak si ho všiml Honza Dušek, redaktor týdeníku Klub mladých pro mladé a vyzval ho, aby s ním na spolupracoval. V rozhlase pak zůstal až do roku 1970, kdy musel od mikrofonu odejít kvůli svému srpnovému účinkování v rozhlasovém vysílání.

V rozhlase ale zůstal – v pozici rozhlasového režiséra. To byla zase jiná zkušenost.

„To byla taková zvláštní věc. Protože jsem nesměl na mikrofon, tak jsem byl odtransportován do literární redakce a posléze do redakce reklam. Takže já jsem točil reklamy s herci, ale tady v Činoherním studiu byla tenkrát Dáša Veškrnová. Byl tady Zedníček, byl tu Bartoška…“

Jeho hlas sice éterem nějaké ty roky nezněl, ale s přednesem poezie zněl na klubových scénách a samozřejmě také na Portě.

„Já jsem si pořád říkal, jak to, že když ty písničkáři a vůbec ta popmusic má ty své hitparády, proč nemohou mít také básníci. Tak jsem vymyslel soutěž, která se nejdříve jmenovala poetická hitparáda. Měli jsme soutěž založenou na tom, že jsme přečetli tři básně, pak jsme nechali posluchače přemýšlet o tom, která z těch básní se jim nejvíce líbila a proč. Tím jsme ovšem vyprovokovali zase mladé autory, aby nám své básně posílali...“

Velká hodina ústeckého studia byla, když sem poprvé přijel Karel Kryl. Mirek Kovářík na to vzpomíná takto: „Přijeli jsme spolu, já jsem ho objevil v Teplicích v divadélku v Černé kuchyni, to bylo v roce 1963. Pak šel Kája na vojnu, pak se vrátil a tady natočil první písničky. Z Bratříčka jsou dvě písničky z ústeckého studia, ty ostatní jsou z ostravského.“

Jak vzpomíná na Kryla a na události po listopadové revoluci?

„Opravdu měl zvláštní cit pro spravedlnost. Protože zažil na vlastní kůži, jak to vypadá, když přijedou lidi a zničí život celé rodině. Jeho otec měl tiskárnu, soukromou tiskárnu, tu po Únoru zkonfiskovali, takže to byl ten citlivý náraz v těch letech, kdy ta chlapecká duše byla velice vnímavá.“

Miroslav Kovářík a Porta

„Pro mě byla Porta záchranná loď. Protože já když jsem dostal ty padáky, takový postupně ode všeho, tak Porta mě zachránila. Protože z Porty člověk nemohl jen tak odejít.“

Od druhého ročníku, od roku 1968 až do roku 1991, se Porta stěhovala z Olomouce, před Ústí nad Labem, Karvinou, Sokolov až do Plzně. Folkaři měli svojí v Českém Krumlově, a pak všechno skončilo v Plzni.

„Začátky ústecké Porty byly pochopitelně nezapomenutelné... Byly chvíle na Portě, kdy nám jakoby zatrnulo - když třeba přijela Žanna Bičevská, tak jsme poprvé zjistili, že z toho Ruska, že to nemusí být jen ti ideově přesvědčení. Pak také vzpomínám na mladíka, jmenoval se Jára Ježek z ČP 8 Karlovy Vary. Ten byl stižen nevyléčitelnou nemocí, on to věděl a v podstatě celé to jeho tříleté působení na Portě, to byl takový zvláštní boj s tou nemocí a potřeba se vyjádřit světu. Jedna jeho písnička byla krásnější než druhá - když zpíval, všichni jsme měli slzy v očích.“

Miroslav Kovářík také na Portě zažil i Jiřího Suchého. „Tenkrát měl v Plzni představení, a říkalo se, tak hele, když tam půjdeme, řekneme mu, pane Suchý, my bychom vás rádi pozvali jako hosta do Lochotína, a tak se to stalo. No a Suchého vítali tím, že celý ten amfiteátr zapálil svíčky, to jsem taky viděl dojatého Jiřího Suchého.“