Jak mluvit s dětmi o smrti? Nesnažte se je za každou cenu ochránit, musí se s ní vyrovnat po svém

Dospělí lidé se velmi často bojí mluvit o smrti se svými dětmi: „Neví, co jim mají říct a jakým způsobem,” říká sociální patoložka Renata Pašková.

Rodiče mají tendenci chránit své děti před takovými tématy. Je ale logické, že se se smrtí setkají i děti, když je tato událost běžnou součástí života.

„Tím, že s dětmi toto téma neřešíme, celou situaci tak naopak ztěžujeme. Zkomplikujeme tak totiž celý proces truchlení, který je v této situaci naprosto logický a běžný,“ varuje odbornice.

Tento proces bychom měli sdílet s druhými. Dítě by tak nemělo být od tématu izolováno.

„Dítě smrt vnímá, i když jí nerozumí. Může mít i dojem, že za to, co se děje kolem něj, může ono samo,” říká sociální patoložka.

Je důležité, abychom dítěti nelhali. Je jedno, kolik je mu let. Jen mluvu musíme přizpůsobit k věku dítěte. Důležitá je ale upřímnost. „Volíme raději jednoduché a krátké odpovědi, kterým dítě porozumí,” radí Pašková.

Víra pomáhá

Nábožensky založení lidé se lépe srovnávají se smrtí blízkých. „Často vnímají tu vidinu pokračování. Děti tuto vidinu mají ale také.”

Děti často utíkají do svého světa a dokáží se se smrtí vyrovnat po svém. Věří, že se jejich blízká osoba mohla, například, změnit v motýla, nebo že pluje na obláčku po nebi. Děti nevěří, že smrtí končí život.

Podle sociální patoložky je důležité vysvětlit dítěti, co je vlastně smrt. „Mám v oblibě definici takovou, že smrt znamená, že tělo přestane fungovat. A že lidé umírají z toho důvodu, že jsou hodně staří, nebo nemocní, nebo jejich tělo utrpělo zranění, se kterými si tělo ani lékaři nedokázali poradit.”

Důležité je dát dítěti prostor

Je důležité, abychom dali dítěti prostor a možnost volby pro duchovní cítění. Není dobré mu něco vnucovat. Můžeme mu vysvětlit, co se stane s tělem jako takovým, ale necháme už na dítěti, aby posoudilo samo, co se mohlo stát s duší.

Je ale také důležité myslet na to, jak tuto informaci dítěti sdělujeme. Podle Paškové bychom neměli vzbuzovat v dětech strach ze smrti: „Neměli bychom například říkat, že si babičku vzal Bůh, protože byla hodná. Může se stát, že se dítě začne bát, že když bude hodné, tak si ho taky třeba vezme Bůh. Může se pak následně stát, že dítě změní své jednání, bude se záměrně chovat špatně.”

Měli bychom zkrátka brát dítě jako rovnocenného truchlícího. Měli bychom s ním mluvit upřímně a vysvětlit mu, co se stalo.