Iva Hüttnerová

Pohodové chvíle u poslechu Vám přeje Český rozhlas Sever.

Níže naleznete také přepis celého rozhovoru...

Josef Suk, moderátor: Takhle rozmanitá sbírka, která obsahuje možná až stovky exponátů, se určitě paní Hüttnerová, nenashromáždí nebo nepodaří ji nashromáždit za rok. Jak dlouho se tímhle koníčkem vlastně zabýváte?

Iva Hüttnerová: Já jsem s tím začala tak, že jsem zdědila byt po své babičce a byla doba právě, kdy byl moderní Brusel a začínaly plasty, teda ony už byly plasty, ale začaly být velmi moderní, nádobí z plastu a kdy se lidi zbavovali těchhle věcí. A já jsem neměla chuť ten babiččin, který měl nádhernou atmosféru, prostě vzít a vyházet a dát si tam tu moderní stěnu a snažila jsem se co nejvíc těch věcí zachovat a naopak jsem sbírala další a další věci, které do toho bytečku patřily. Takže ta moje sbírka vlastně vzniká už skoro 40 let, protože já jsem začala v době, kdy se skutečně ti lidi těch věcí zbavovali, vyhazovali, byly železné neděle, což byl úžasný zdroj pozoruhodných předmětů. Takže to trvá opravdu řadu let.

Josef Suk, moderátor: Vyprávíte o tom s takovým nadšením, jako bych si evokoval obrázek, že Iva se sbalila a šla probírat smeťáky v mnoha případech.

Iva Hüttnerová: Ale ono to tak přesně vypadá. Smeťáky, půdy, když třeba my jsme kupovali chalupu, tak jsem se strašně těšila na půdu, že tam něco objevím, ale ti bývalí majitelé, když nám ji prodávali, tak aby nám udělali radost, tak jí tak pečlivě dočista vyklidili, že vyváželi valníky ale těsně před tím, než jsme my se nastěhovali. Takže to opravdu vyčistili, že jsem tam nenašla nic, tak jsem pak hledala na tom smetišti, kam to vozili.

Josef Suk, moderátor: My se nacházíme zrovna v té nejzadnější místnosti děčínského oblastního muzea, kde tu sbírku tvoří velkou měrou nejrůznější, bych řekl, doplňky ošacení nebo oblékání, takže velká část těchto věcí je právě po babičce nebo pak už přicházely dárky v podobě: hele, to by se ti mohlo hodit do sbírky, říkali vaši známí a vaše známé.

Iva Hüttnerová: Přesně tak. Já jsem začala tou svojí babičkou, pak jsem spoustu věcí dokoupila. A když třeba ke mně někdo přišel a viděl, že na oknech mám skutečně háčkové a silonové záclony, tak říkal: no, já mám taky doma háčkovaný záclony, já nevím, spoustu lidí tyhle nádherné věci doma má, dává je z místa na místo. A vědí, že to někomu dalo neuvěřitelnou práci, tak je nechtějí vyhodit. Takže myslím si, že jsou i docela rádi, že se jich někdo ujme a že ty věci na tom smetišti skutečně neskončí.

Josef Suk, moderátor: Chodí to tak, že mnoha svým milovaným věnujeme skutečně věci nové, ale ve vašem případě mnohdy padne otázka: tak, Ivo, budeš mít narozeniny, co starého bys chtěla pořídit?

Iva Hüttnerová: Přesně takhle se mě můj manžel ptá a všichni i mí přátelé vědí, že nějakým starým předmětem mi udělají největší radost.

Josef Suk, moderátor: Když se někdo věnuje takovému koníčku, jako je sběratelství, tak po lecčems touží, co nemá a pak se stává, že je celý nesvůj, protože to nikde nevidí. Máte ještě takové chtěné a zatím nezískané věci?

Iva Hüttnerová: Tak já mám neuvěřitelnou výhodu, že můj sběratelský rozptyl je tak široký, že já sbírám všecko, co je hezké a je to do 2. světové války, jakoby to je pro mě stará doba, zejména tedy tu První republiku a všecko dál, dál dopředu, co bylo předtím. A nesoustřeďuji se na jednu věc, někdo sbírá známky, touží po Modrém Mauriciovi, já cokoliv zajímavého řemeslně krásně vyrobeného z těch starých časů vítám, takže nikdy nemám něco, po čem bych tolik toužila.

Josef Suk, moderátor: Támhle v rohu se krčí, myslím si, že je to pračka, jak jste přišla k ní, pro zajímavost?

Iva Hüttnerová: Tak ta pračka je jedna z mála exponátů, které patří zdejšímu děčínskému muzeu. Nejenže tu instalaci neuvěřitelně citlivě a krásně nainstalovali, tak sem doplnili i spoustu předmětů ze svého depozitáře a ze svých sbírek a ta pračka právě je jeden z těch.

Josef Suk, moderátor: O té výstavě sbírání Ivy Hüttnerové bychom si mohli povídat dlouze, protože zase míjíme expozici, kde je postýlka. Možná také patří k exponátům muzea.

Iva Hüttnerová: Postýlka také, skoro všechen nábytek, já mám takový ty doplňkový drobný věci.

Josef Suk, moderátor: A my si projdeme úplně do té první místnosti, protože my jsme tady minuli takový zajímavý koutek a jestli jsem dobře koukal, už tady budeme, tak jsme tady u té vitrínky, která vidím velkou nebo větší fotografii Emy Destinové, jak jste přišla k těmhle věcičkám, které se týkají slavné české a světové operní pěvkyně?

Iva Hüttnerová: Tak já mám velký obdiv k Emě Destinové už řadu let. Nejen k jejímu zpěvu, který znám jen velmi zprostředkovaně, ale hlavně k ní jako k osobnosti. Tak jí velmi si vážím a vždycky mě zajímala. Začalo to moje sbírání v souvislosti s Emou tím, že můj muž mi koupil v antikvariátě její vlastnoručně podepsanou fotografii. Potom jsem získala její, taky od manžela, její ex libris, který vlepovala do knížek. Pak jsem získala její školní sešit francouzštiny, který mi nabídla jedna paní. Pak mám památník a dokonce jsem dostala od příbuzných Marie Martínkové, která byla její společnicí, nádherný krajkový límec, který prý patřil Emě Destinová. Tak doufám, že to tak bylo.

Josef Suk, moderátor: Tady jsou fotografie mnohých známých herců a hereček. To všechno se dělo nebo jste k nim přišla nějakým výměnným způsobem nebo v případě těch mladších dokonce to byly fotografie věnované?

Iva Hüttnerová: Tak v té mé sbírce už jen málokdo z mých kolegů herců působil v době, kdy já jsem hrála v divadle. Takže základ té sbírky byl po mojí mámě. Já jsem mimochodem taky sbírala herce jako malá holka, ale sbírala jsem už jinou generaci, Josefa Beka, Irenky Kačírkové a podobně.  tohle to základ byl od mojí maminky a pak jsem dostávala další a další. Třeba i od televizních diváků, kteří se koukali na můj pořad Domácí štěstí a který věděli, že tyhle věci pro mě mají neuvěřitelnou cenu.

Josef Suk, moderátor: Když si ještě popojdeme, tak tady vidím takovou titěrnou botičku. Samozřejmě byla asi na miminko, ale jaký je její původ, kdo ji nosil, když byl ještě dítětem?

Iva Hüttnerová: Tu botičku považuji za jeden z nejcennějších úlovků mé sbírky. Tu jsem dostala od švagrové Bohumila Hrabala paní Dagmar Hrabalové, která byla manželkou jeho bratra a měla ty jeho botičky schované v rodinných pokladech a zároveň jsem od ní dostala modrou zástěrku a nádherné glazé rukavičky, které patřily mamince Bohumila Hrabala, kterou tak skvěle hrála ve filmu Postřižiny Magda Vašáryová.

Josef Suk, moderátor: Už to tak chodí v životě, že věci mívají své příběhy. Támhle vidím jakýsi kloboukový kufr, jestli to nazývám správně. Jak k němu jste přišla?

Iva Hüttnerová: Ten kloboukový kufr má velmi zajímavý příběh. Dostala jsem dopis od jedné staré paní ze Šumavy, že má kloboukový kufr, který patřil slavné filmové prvorepublikové hvězdě Anny Ondrákové. Doložila to fotografií, na které je Anny Ondrák s Maxem Schmelingem, boxerem, svým manželem. A ptala se mě, jestli když jí pošlu určitý obnos, takže by mi ten kufr poslala. Poslala jsem jí peníze, paní mi poslala ten kufr, který je vevnitř nádherný kytičkovaný a zároveň k tomu mi přiložila potvrzení, že získané peníze věnovala na obnovu kapličky u nich ve vsi s jménem té vsi, to už jsem zapomněla. Ale hrozně mě ten příběh dojal a jsem strašně šťastná, že ten kufr mám.

Josef Suk, moderátor: Už to tak chodí třeba mezi filatelisty, filumenisty, že si z těch svých sbírek ty exponáty vyměňují. Přišla jste k nějaké věci, že jste něco darovala, protože jste něco podobného měla dvojmo a že někdo vám něco za to dal, vyměnil?

Iva Hüttnerová: Právě tím, že ten můj záběr je tak široký, tak když třeba jsem se setkala se sběratelem čokolády, tak já jsem třeba měla staré formičky na čokoládu, který pro mě zas takovou cenu nemají, jako pro toho pána, co se na to soustředí a on mi za to dal nějaký obaly na bonbony. A takže to se taky párkrát stalo.

Josef Suk, moderátor: Vy už jste to naznačila, ty vaše sběratelské aktivity jsou tak rozsáhlé, široké, že pořád je co sbírat. Ale jestli dobře odhadnu, tak především jste se zaměřila na to oblečení, ošacení. Co vám ze všech těch věcí, které jste získala a ještě chcete získat, je nejmilejší?

Iva Hüttnerová: Všecko mám strašně ráda, ale asi nejmilejší jsou pro mě takový ty oblečky z První republiky, z těch 20., 30. let, kdy dámy začaly nosit třeba kalhoty a emancipovaly se a začaly jezdit na kole a v té době ta móda byla neuvěřitelně elegantní, sportovní a jsou to věci, který se do dneška dají nosit a pořád vypadají skvěle a mají prostě styl. Což si myslím, že ty český holky tenkrát měly a doufám, že ho mají i dnes.

Josef Suk, moderátor: Jak vám je, když třebas po očku sledujete především děvčata nebo mladé ženy, když se zúčastňujete vernisáží vašich výstav a vidíte třeba pousmívání nebo nejrůznější hihlání, když vidí třebas právě to spodní prádlo našich babiček, že jaksi nepochopí, že tanga tu nebyla celou dobu, ale že je to módní výkřik poslední doby, ale že ty babičky měly docela jiné oblečení spodní.

Iva Hüttnerová: Tak oni často ty kousky prádla starého vyšívaného, v nich měly ta děvčata daleko větší přitažlivost a sex-appeal než v těch dnešních tangách, protože byly nádherné, něžné a všechny zajímalo samozřejmě, co je pod tím. Takže myslím si, že to mělo svůj účel, že ta móda byla tak jako decentní. A hrozně jsem ráda, když jste mluvil o těch vernisážích, když lidi chodí takoví spíš z té mé generace než ty mladší. Když vidím s jakým nadšením si lidé to prohlížejí a říkají: tohle jsme doma, tohle měla moje babička, tak mě to děsně dojímá a myslím si, že je třeba na téhle výstavě se mi líbí a vlastně je to záměr, že ty věci nejsou popisovány a určovány, ze které jsou doby, že tohle jsou 20. léta, 30. léta, ale že by ta výstava měla schválně působit tak, jako že člověk přijde do nějaké domácnosti před 100, 70, 50 lety, 50 ne, to už víc, já zapomínám, jak už jsem stará. Prostě na začátku minulého století, že přijde do domova a všechno by na něj mělo dýchnout tou dobou a kdyby všude byly cedulky, tak by to vypadalo příliš muzejně a nemělo by to tu útulnou atmosféru domova z těch starých zlatých časů.