Evropa si dluhovou krizi zavinila sama, sama se z ní musí dostat

Jak už jsem řekl, u politiků nás tahle rétorika nepřekvapí. O to víc ale zarazí, když ji úplně nekriticky přejímají i publicisté, a to i na naší stanici. Třeba Rudolf Kučera ve svém pravidelném zamyšlení.

Tenhle myšlenkový proud je přesvědčen, že když zatočíme s ratingovými agenturami a zdaníme mezinárodní finanční kapitál, bude zase dobře. Někdy ale dospívá k dost absurdním závěrům – třeba při volání po vytvoření evropské ratingové agentury. Prý by stačilo, kdybychom si vytvořili naší, evropskou a omezili tak vliv těch provařených amerických. Jenže co je největší devízou ratingové agentury? Důvěryhodnost. A kdo by věřil evropské agentuře, kterou by kontrolovala Evropská komise, Evropská centrální banka nebo přímo euroskupina? Rating takové instituce by byl z podstaty považován za podjatý. Ne že by velké ratingové agentury jako Standard & Poor´s, Fitch a Moody´s nedělaly chyby. Příchod finanční krize je úplně zaskočil a možná se dopustily i kriminálního jednání; vyšetřování už ostatně probíhá. Ale tvrdit, že agentury snížením ratingu stáhly Řecko nebo Portugalsko do dluhové propasti je holý nesmysl. Naopak je s podivem, že hodnocení těchto států nesnížily už dávno před eskalací krize.

Podobně mimo jsou i ataky vůči údajným spekulantům. Rudolf Kučera píše, že většinu mezinárodních finančních transakcí dělá spekulativní kapitál. Asi by se hodně divil, kdo že to vlastně investuje do státních dluhopisů. Ve velké většině případů jsou to normální seriózní investoři, jako třeba penzijní fondy. Kdo by jim teď chtěl vyčítat opatrnost, když mají na starosti peníze od miliónů drobných klientů? A i ti skuteční spekulanti samozřejmě žádnou krizi nerozpoutali, ale jen ukázali prstem na slabé místo. To, že se některé země příliš zadlužily nebo ztratily konkurenceschopnost rozhodně není chybou spekulantů, ale politiků, případně jejich voličů.

Důležitější je ale určitě to, co chce Evropa se svou krizí dělat. Gigantický záchranný balík, na kterém se dohodla, rozhodně není dlouhodobým lékem. Evropští politici ostatně ani nic takového netvrdí: třeba německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že si Unie jen koupila čas. Přesně tak: pokud se v příštích třech letech dostane do problémů Portugalsko či Španělsko, jeho partneři v eurozóně mu pomůžou. Samozřejmě za to ale něco chtějí: ohrožené země musejí omezit svoje schodky. Čekají na ně tedy hlavně škrty ve výdajích, v menší míře i zvyšování daní. Portugalci i Španělé už některá opatření předložili.

Trhy ale přesto v jejich hospodářské oživení příliš nevěří – a jejich skepse je oprávněná. Podívejme se hlavně na Španělsko: jeho ekonomika je velká a eurozónu by mohla povážlivě rozkývat. Madrid nemá problém s celkovou výší dluhu, ta je hluboko pod evropským průměrem. Trhy ale vidí, že zadlužení bude rychle růst, protože Španělé před sebou pravděpodobně mají léta ekonomické stagnace. Premiér Zapatero reagoval snížením platů státních zaměstnanců o 5 procent, rodinám vezme bonus za narození dítěte; celkově chce ušetřit 1 a půl procenta HDP. Výborně, ale nestačí to. Španělsko má 20-ti procentní nezaměstnanost a potřebuje radikální reformu trhu práce. Část pracovní síly skoro nejde propustit a podniky se proto bojí přijímat nové lidi nebo jim platit kurzy a školení. Celou řadu profesí dusí byrokratické předpisy, které omezují konkurenci. Tyhle a další reformy jsou prostě nutné, jinak španělská ekonomika neporoste. Stagnace by znamenala další pokles důvěry investorů, prodražení půjček a nástup smrtící spirály vysokých úrokových sazeb, jak jsme to viděli na příkladu Řecka.

Ale nejde jen o Španělsko: podobné reformy by prospěly drtivé většině zemí Unie. Jak řekl její prezident Herman van Rompuy, náš způsob života si udržíme jen tehdy, když si na něj vyděláme, tedy když evropská ekonomika poroste. Útoky na trhy nebo spekulanty nás k tomu nepřiblíží ani o píď.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.