Dnes už si nedovolím říct to, co jsem mohl v 90. letech, vzpomíná Jaromír Bosák

Jaromír Bosák vystudoval fakultu sociálních věd. Jako novinář začínal na radiu Bonton, psal do časopisu Gól. V České televizi je od roku 1994. Jako první komentoval na začátku 90. let vodní lyžování, dnes je jeho doménou hlavně fotbal, ale také třeba i golf. Po roce 2000 byl dva roky šéfredaktorem Redakce sportu. Jeho hlas už ale nezní jenom z České televize, má svou vlastní talkshow Ušák či Nosiči vody. Stal se tváří nové sportovní televize CANAL+ Sport.

Vím, že ta nadsázka, se kterou dokážeš komentovat, a ta přirovnání, která jsou bystrá, rychlá a vtipná, používáš i v běžném životě. Jsou momenty, kdy tě nenapadne nic a kdy radši mlčíš?

Jsou takové momenty. V tu chvíli si člověk uvědomí, že než plácnout nějakou plnou pitomost je fakt lepší mlčet. Ono to taky asi přichází s věkem, protože si dokážu představit, že před 30 lety bych tam něco řekl jenom proto, abych něco řekl, to fakt není ta nejlepší cesta k úspěchu.

Moje hlášky mi nelezou krkem, protože si je nepamatuju.

Kterou svou hlášku máš nejraději? A je naopak nějaká, která ti už leze krkem?

Mně to ani moc lézt krkem nemůže, protože já skoro nic nepamatuju. Já vesele zapomínám proto, abych mohl ukládat nové informace. Někdo mi to občas připomene, že jsem něco řekl. Pamatuji si maximálně jednu, protože mi ji občas připomene někdo z blízkých, tím myslím třeba moji ženu. To je věc, která se odehrála v Dallasu při mistrovství světa v roce 1994, tam dostal jeden z hráčů dost ošklivě do míst, která jsou velmi citlivá, a já jsem tehdy řekl, že takový zákrok bych nepřál ani nejlepšímu příteli vlastní ženy. To je mi občas připomenuto.

Jaromír Bosák|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Byla někdy chvíle, kdy jsi přestřelil s tím, co jsi řekl?

Určitě ano, ale nedokázal bych říct, kdy a kde se to stalo a co jsem řekl špatně. Druhá věc je, že dnes nemůžu dovolit říct to, co jsem si mohl dovolit říct úplně běžně v 90. letech. Tady dávám za příklad to, že jsem komentoval zápas Švédska, tam hrál Martin Dahlin, jeho matka je Švédka, otec Afričan, takže vypadal jinak, než jsme byli zvyklí u švédských kluků, já jsem po jednom jeho gólu řekl, že takto se raduje typický Švéd Martin Dahlin. Nebylo to, že bych ho chtěl urazit, ale v té době se to tak nebralo. Dneska kdybych se tímto způsobem vyjádřil, tak mám velký problém nejen u diváků, ale i na sociálních sítí i u vedení televize, bylo by to složité.

Četla jsem o tom, že jsi byl pár měsíců bezdomovec, když jsi odešel z filozofické fakulty, tatínek ti uštědřil tuhle životní lekci.

On mě vydědil, takže mně nic jiného nezbylo. Možná kdybych přišel s prosíkem, ale to já těžko, já jsem narozený ve znamení býka, odvoďte si sami, co z toho vyplývá, zároveň náš vztah nebyl úplně ideální, takže to nepřicházelo v úvahu. Celé to vzniklo, protože jsem odešel z filozofické fakulty a otec to těžce nesl, tak jsem se potuloval po nádražích, po parcích, nádherný altánek v Šárce, tam jsem se taky párkrát vyspal, tam bylo dobré, že tam byla tekoucí voda ve studánce. Bylo to poučné období. Buď ten souboj sám se sebou vyhraješ, pak můžeš pokračovat dál, anebo ho prohraješ, pak končíš. Kdybych to tehdy zabalil, tak jsem možná dodnes na nádraží a piju čůčo. Já jsem to zabalit nechtěl, chtěl jsem dělat to, co dělám, tak jsem se i v té době snažil, aby to k něčemu vypadalo.

„Fotbalu komentátor nepomůže,“ tvoje slova. Mám to chápat tak, že když se hraje blbě, tak to nejde posunout dopředu ani skvělým komentářem?

Ty rozhodně ten fotbal neposuneš, můžeš trošičku odškodnit toho diváka tím, že nepodáš takový výkon jako ti fotbalisti na hřišti, ale budeš o trochu lepší, že se budou bavit, ale to při špatném fotbalu jde zase těžko, protože musíš udržet tu míru, že nesmíš zesměšnit ty kluky, kteří mají špatný den. Hlavním úkolem komentátora, si myslím po těch letech já, je nerušit a nekazit, být průvodcem a dopřát tomu divákovi, aby k obrazovému vjemu dostal vjem akustický, který mu nebude nepříjemný a třeba ho něčím obohatí.

Poslední otázka od umělé inteligence: Pane Bosáku, váš komentář je často považován za velmi osobitý a subjektivní, jak si vysvětlujete, že toto vnímání u diváků a posluchačů v průběhu let se nezměnilo?

Milá umělá inteligence, já bych tě nejprve odkázal na definici komentáře jako novinářského útvaru, kde je obsažena názorová složka, takže komentář je vždycky subjektivní, ať už je politický, ať už je sportovní. Komentář bez subjektivní složky není komentářem. Divák ode mě, si myslím, žádá i to, abych se k těm věcem vyjádřil a řekl, jaký na ně mám názor. Vždycky mluvím za sebe, já nemám objektivní názor, nemůžu mít. Takže to, že je to takto vnímáno, je v pořádku.

Kdy se při komentování dostal do úzkých? Kdy bude druhý díl jeho knihy? Jaké jsou mýty o fotbalu, které musí stále vyvracet? Proč by ženy měly být sportovními komentátorkami? Má ještě nějaký pracovní sen?