Astronom Jiří Dušek: Nejdříve jsem propadl kosmonautice

Jiří Dušek se narodil v Sušici, ale od svých tří let žije v Brně. Vystudoval astrofyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Od roku 2008 je ředitelem Hvězdárny a planetária Brno. Je autorem mnoha publikací a jedna z nich vznikla na základě rozhlasového pořadu, jmenuje se stejně jako rozhlasový cyklus Sedmikrásky na nebi. Do rozhovoru se v jistém momentě našeho povídání připojí i Tomáš Tichý.

Jiří Dušek je ostřílený astronom, přitom ho spousta věcí dokáže mile překvapit|foto:Michal Okleštěk

Do „pasti“ astronomie vás chytil Jiří Grygar a Vladimír Železný svými Okny vesmíru dokořán?

Ne. Já jsem propadl nejdříve kosmonautice. A dokonce vím, kdy se tak stalo. Dokonce to vím velmi přesně. Stalo se tak v sobotu 4. března roku 1978 v podvečer, protože v ten okamžik se v Československé státní televizi zjevil Vladimír Remek a mluvil na nás z paluby Saljutu 6, to je orbitální stanice. Já jsem byl naprosto fascinovaný tím, že se jako Čechoslovák dostal do vesmíru, a rozhodl jsem se, že se stanu také kosmonautem. Časem jsem pochopil, že se kosmonautem nestanu, ale právě pod vlivem knížky Jiřího Grygara, která se jmenovala Vesmír, takové strašně tlusté bichle, jsem se aspoň na ten vesmír začal dívat.

Matematika v prváku byla hodně těžká. Romantická představa o světě fyziky tak rychle vyvanula.

Člověk si tu astronomii hodně idealizuje, že to je jednoduchá věc, ale ona to je samá matika. Já jsem studoval v Brně na přírodovědecké fakultě a tam ze začátku astrofyzika nebyla vůbec. Já jsem studoval teoretickou fyziku. Později jsem se specializoval na astrofyziku, když ji tam otevřeli. A i tak jsem byl zděšen, protože v prváku jsme měli matiku, která pro mě byla těžká. A musím říct, že taková ta moje romantická představa o tom světě fyziky velmi rychle vyvanula.

Velíte také stroji na zázraky a jste komandérem Kontaktního centra pro mimozemské civilizace. Vysvětlete nám, prosím, o co se jedná.

Stroj na zázraky není můj nápad, vymyslel ho režisér Vladimir Morávek, který u nás kdysi s Divadlem Husa na provázku realizoval takovou divadelní hru. Líbil se mu projekční systém a říkal, že to je stroj na vizuální zázraky. Já jsem se ze srandy v rámci naší kampaně chvilku podepisoval jako velitel stroje na zázraky a pochopil jsem, že lidé se toho chytají a už mi to zůstalo.

Mimozemšťani vítáni! Na Kraví hoře vzniklo kontaktní místo pro mimozemské civilizace|foto:Ludmila Opltová, Český rozhlas

Kontaktní centrum je zase druhá věc, která vznikla loni v létě, kdy jsem jel autem a přemýšlel jsem nad různými věcmi a najednou jsem si říkal, že kdyby náhodou oni přiletěli, tak kde by se měli v České republice hlásit? Tak jsem si říkal, že vyhlásíme, že jsme Kontaktní centrum pro mimozemské civilizace. Bylo to v létě, byla okurková sezona, tak se toho všichni novináři chytli. Přijel o tom dokonce natáčet televizní štáb ze Slovenska. Já jsem se u toho tvářil, že to myslím vážně, tak nám to zůstalo.

Na hraně nebe je film, který můžete vidět v brněnském kalendárium. Jeho autor Tomáš Tichý je také naším hostem. Profesionální fotograf, programátor, konstruktér bezpilotních leteckých prostředků. Vystudoval uměleckou fotografii a má pilotní oprávnění na větroně a drony.

Co mají pro film společného pilot větroně, česká astronomka, která pracuje v chilské poušti, a malá holčička s pastelkami?

Spojuje je láska k přírodě a koukají se vzhůru. My jsme chtěli natočit film o oblacích. Samozřejmě takový film můžete pojmout tisíci různými způsoby. Lidské příběhy jsou ve filmu vždycky dobré, protože jsme rozhodně nechtěli udělat dokument, kde by někdo povídal o tom, jaké všechny druhy oblaků máme. Chtěli jsme udělat něco, co bude lidi inspirovat k tomu, aby se koukali na oblohu, aby přemýšleli o tom, co se děje na obloze, a aby se vrhali do nějakých dobrodružství.

Tyto tři postavy ve filmu nějakým způsobem jsou, nijak spolu neinteragují, ale dívají se na tu oblohu každý trošičku z jiného úhlu pohledu. Pro astronomku jsou mraky v určitém smyslu i překážkou, protože ji omezují ve zkoumání vesmíru. Zatímco pilot využívá třeba komuly, protože mu vizualizují stoupavé proudy, díky kterým se může pohybovat dlouhé hodiny v atmosféře bez motoru. Holčička v nich vidí inspiraci pro všechno možné. 

Na závěr otázka od umělé inteligence. Kdybyste lidem měli říct jednu jedinou věc, která vás, Jiří, na vesmíru a vás, Tomáši, na létání pořád nejvíc baví i po těch letech, co by to bylo?

Jiří Dušek: To je jednoduché. Jak poznáváme svět kolem nás, tak zjišťujeme, že je mnohem úžasnější a mnohem podivuhodnější, než jsme si kdy dokázali připustit. Důležité je si uvědomit, že ten viditelný svět, který jsme schopni nějak vnímat, tvoří pouze 4 % celého vesmíru a zbytek je ta temná hmota a temná energie. My jsme v podstatě taková bezvýznamná ozdoba té obrovské masy nebo té obrovské nějaké směsi energie a hmoty. Kdybych to měl trošku převést a udělat si z toho srandu, tak dalekohled Jamesa Webba před asi rokem objevil takové zvláštní útvary, které se nazvaly malé červené body. Ony skutečně vypadají jako malé červené body na těch snímcích. Jsou to nějaké extrémně vzdálené objekty, které musely existovat krátce po vzniku vesmíru. Nikdo ale neví, co to je. Prostě jsou tam vidět na snímcích malé červené tečky. Já říkám, že to jsou rýsováčky, kterými je přidělaná ta fototapeta, na kterou se díváme. Klasický špendlíček s červenou hlavičkou.

Jiří Dušek, Alena Zárybnická a Tomáš Tichý|foto:Jiří Kokmotos

Tomáš Tichý: On je rozdíl mezi létáním a plachtěním, protože to plachtění je úplně o něčem jiném. Nějakou zkušenost s motorovým létáním také mám a zdaleka mě to neoslovilo tolik jako bezmotorové létání. Takže je to kontakt s přírodou, využívání nějakých fyzikálních principů k tomu, aby se člověk dostal do míst, do kterých se běžně nedostane. Zároveň se koukáte na tu zem z poměrně velké výšky a ty silničky tam vidíte jako tenké nitky, auta ani vidět skoro nejsou, natož lidé, takže všechny pozemské problémy zůstávají hluboko dole a vy jste nahoře jenom s tou přírodou a se svými myšlenkami, pokud na ně máte prostor. A to je vlastně ten největší relax, který osobně potřebuju, a myslím si, že ho potřebují všichni.

Jak se prokazují v planetáriu mimozemské civilizace, aby dostaly vstup zdarma? Proč se jmenuje rozhlasový pořad Sedmikrásky na nebi a jak vlastně vznikl? Jak se píše o hvězdárnách, aby to nebyla nuda? Jaký mají oblíbený profesní vtip? Proč je po Jiřím Duškovi pojmenovaná planetka? Poslechněte si v záznamu pořadu.