Ústecký rozhlas vysílal v roce 1945 i z budovy současné České spořitelny, vzpomíná Jaroslav Strejc

Málokdo si totiž pamatoval ty úplně první dny vysílání z podkroví budovy současné Spořitelny, kde bylo v roce 1945 vysílací studio.

„No, studio… Byla to jen hlasatelna, taková malá místnost utlumená vojenskými dekami. Kabely byly zdí prostrčeny do vedlejší místnosti, kde byla technika – tedy jednoduchý stůl, kde byly různé páčky a přepínače jako v autě. Byly do něj zabudované také dva gramofony Vlastní vysílačka, to byla taková bedýnka o rozměrech zhruba 50 na 50 centimetrů, stála také na něm. Pod stolem pak bylo dynamo, které ji pohánělo,“ popisuje Strejc.

V další místnosti pak podle něj byly akumulátory, které zas napájely samotné dynamo.

„Telefonní ústředna dostala při leteckém náletu v dubnu plný zásah, takže vysílačka informovala všechny lidi z města a okolí – bylo to jediné pojítko mezi lidovou správou a obyvateli,“ dodává Strejc.

Za 41 let v rozhlase mohla náhoda...

A jak se do ústeckého rozhlasu dostal konkrétně Jaroslav Strejc? Původně chtěl studovat, ale jak už to bývá, zasáhl osud nebo, chcete-li, náhoda.

„Do tohohle rádia jsem přišel někdy v září roku 1945. Dostal jsem se tam v podstatě náhodou – čekal jsem, až budou otevřeny vysoké školy a přitom jsem chodil pomáhat s vysíláním. A pak přišla měnová reforma, já neměl peníze na studium, tak jsem se rozhodl, že v rozhlase zůstanu. Přijali mě na národní výbor jako zaměstnance, protože tomu to v té době patřilo, a od té doby jsem pracoval v rozhlase jako technik – až do roku 1986,“ vzpomíná Strejc.

Ústecké rozhlasové vysílání se součástí Československého rozhlasu stalo 1. března roku 1947.

„Rozhlas nás převzal od národního výboru a omezil nám vysílání. Předtím jsme i s přenosy vysílali asi osm hodin denně,“ dodává Jaroslav Strejc.

Do budovy v ulici Na schodech se pak ústečtí rozhlasáci stěhovali 23. prosince 1945. O tom ale zas až příště…