Žebřík k nebesům

Už uplynula více než čtyři století od chvíle, kdy Galileo Galilei poprvé namířil svůj dalekohled k hvězdné obloze. Zakladatel nebeské mechaniky Joannes Kepler ve stejném roce – 1609 – publikoval své stěžejní dílo Astronomia nova (Nová astronomie). V něm formuloval své dva zákony o pohybu planet. Třetí pak zmínil v dalším svém díle, Harmonices Mundi neboli Harmonie světů, které vyšlo přesně před 400 lety – v roce 1619.

Jak nové poznatky astronomů změnily pohled na vesmír a ovlivnily další vývoj tohoto oboru? Jak se změnily astronomické přístroje a proč se mohly stát strojem času, který nám postupně umožnil nahlédnout až k počátkům našeho vesmíru?

Dokud člověk poprvé neobrátil dalekohled k nebi, neměl tušení, kolik hvězd na něm září – a s vývojem nových a stále dokonalejších přístrojů začal objevovat celé hvězdné soustavy a galaxie. První dalekohledy byly čočkové, nejnovější pokrok digitální techniky umožňuje, aby dalekohledy fungovaly dokonce v celých sestavách.

Z vesmírného prostoru k nám neustále proudí částice kosmického záření. Některé z nich – nesmírně vzácné – mají nepředstavitelně vysoké energie: mnohonásobně překračují možnosti pozemských laboratoří. Dlouho vědci hledali způsoby, jak tyto ultraenergetické částice vůbec zachytit a jak je zkoumat. Díky obrovské observatoři vybudované v argentinské pampě na ploše o rozloze více než 3000 km2 se konečně začínají dobírat k některým odpovědím na tyto otázky. Výsledky výzkumu, na kterém se významně podílejí také čeští vědci, byly loni zařazeny mezi deset nejvýznamnějších fyzikálních objevů předešlého roku ve světě.

Do nového roku tedy vykračují Kontexty v doprovodu astronomů Jiřího Grygara, Michala Prouzy, Antonína Švejdy a Luboše Perka.