Vysílali jsme až v Americe, vzpomíná na srpen 1968 bývalá hlasatelka Československého rozhlasu

V době, kdy se okupanti dostali přes hranice, byla Marie Javornická doma, v Tisé. „My jsme se museli co nejdříve dostat do rádia, když se něco dělo. Bohužel mi ten den nejel už žádný spoj, a tak jsme jela až 22. srpna,“ vypráví.

Jakmile se dostala k budově rozhlasu, potkala se s tehdejším ředitelem, který litoval, že přijela: „Hned mi říkal, že je škoda, že jsem nezůstala doma. Bál se o mě.“

V těchto dnech se zrovna stavělo protihlukové bednění ve studiu, proto celý týden vysílali z přízemí, z velkého studia. „Fungovalo jako trezor. Mělo velké tlusté dveře na páku. A vždycky, když jsme zavírali, tak dveře vrzaly,“ vzpomíná hlasatelka. Dodává, že si lidé mysleli, že redakce vysílá ze sklepa.

Tato místnost byla hlavním štábem, který fungoval v srpnu 1968. „Tady šlo všechno naostro, na živo. A nikdo z nás se nesekl, nebyl tam překec. To je zajímavé, při takových věcech.“

Marie Javornická trávila ve studiu trávila několik hodin denně a četla různá oficiální prohlášen a vzkazy od lidí. „Lidé nám zprávy nosili i osobně. Také volali a prý nám nosili i jídlo. Já tohle nepostřehla. Byla jsem celé dny v hlasatelně. Nosila jsem si jen chleba se sádlem.“ Papíry se vzkazy se dodnes nenašly. Podle Javornické se odvezly neznámo kam.

Vysílání se dostalo až do Ameriky

Ve studiu byl s paní Marií Javornickou i její kolega. Oba uměli jazyky, a tak jeden večer, kdy měli na stole korespondenční lístky a pozdravy rodinám, překládali vzkazy.

„Časem jsme se dozvěděli, že toto vysílání slyšeli až v Americe. Ti technici byli tak úžasní, že jak se to malé studio dostalo dál, tak to převzali jiní technici, pak němečtí, angličtí atd., až se to dostalo až tam. To bylo úžasné.“

Jednoho večera někdo vykřikl, že jedou Rusové: „To jsem měla docela strach. To bylo v noci, zahrada neosvětlená. Někteří ze studia utekli, někteří zůstali.“

Paní Javornická zůstala a vysílala dál. Naštěstí lidé okupanty odklonili na jiný směr. Wolfrumova vila byla zřejmě dobrou volbou pro sídlo rozhlasu – málokdo by totiž řekl, že v takové vile bude vysílat rádio.

Po týdnu, kdy Javornická trávila každý den ve studiu, se setkala se svou dcerou, která se se slzami v očích bála, že jí zemřela celá rodina.

„Dceru jsem měla v Německu. Oni jim tam řekli, že v Čechách jsou skoro všichni mrtví.“ Doma její dcera nikoho nenašla, a tak jela do rozhlasu. „Ona přijela ubrečená, bylo ji tehdy asi 13, 14…“

Do obchodu nepatří politika

Po srpnu 1968 začal nový režim. Nepohodlní lidé přicházeli o práci, dělali se čistky. „Nejvíc to odnesl asi Liberec. Tam byli skvělí kluci, ale bohužel je vyhodili. Já také odešla. Nový ředitel nebyl zlý, řekl mi, že kdybych byla členkou KSČ, tak by mě udělal vedoucí programu. Ale tatínek mi vždycky říkával, že do obchodu nepatří politika.“

Marie Javornická odešla z Českého rozhlasu v roce 1974.