Vstanu klidně ve tři ráno, abych vyfotil východ slunce a mlhu nad Labským údolím

26. říjen 2016

Jeho fotografie zná skoro každý z Děčína a okolí. Amatérský fotograf Honza Kurel kvůli dobrému snímku neváhá vstát klidně ve tři hodiny ráno. Ideální podmínky pro dobrou fotku totiž nastanou jen na pár desítek minut denně. A občas se přihodí i něco, s čím člověk nepočítá.

„Jednou se mi stalo, když jsem fotil na Sněžníku východ slunce, že jsem byl tak zabraný do toho focení, abych měl správnou kompozici a tak dál, a najednou kolem mě proletěla sova... Strašně jsem se jí lekl,“ popisuje jeden ze svých zážitků fotograf.

Jak sám přiznává, fotografování je náročné na čas, takže skloubit, práci, rodinu a koníček je dost náročné.

„Mám rodinu, práci, většinu času v pracovním dnech cestuji mimo Českou republiku, takže na focení mi zbývají v podstatě víkendy. A samozřejmě tam musí hrát počasí. Takže se vždycky modlím, aby na víkend byly dobrý podmínky, abychom mohli vyrazit prostě fotit. No a když se fotí východy, tak se vstává brzo, aby, když se člověk vrátí domů, tak aby rodina v tom lepším případě spala nebo akorát vstávala,“ usmívá se Kurel.

K fotografování krajinek se dostal přes portréty

„Vždycky jsem si myslel, že mě hrozně zajímají portréty lidí. Nakoupil jsem si vybavení do malého domácího studia a začal jsem fotit portréty lidí. Zjistili to známí, tak chtěli fotit rodiny, takže jsem přešel na focení párů, děti a těhulek. Postrádal jsem ale u toho takovou tu svobodu. Začal jsem se víc zajímat o focení v přírodě a focení krajiny a to bylo přesně to co mi chybělo. Ta svoboda,“ vzpomíná fotograf.

Fotit krajinu může podle Honzy Kurela pro radost každý, důležité je ale vydržet, protože tento styl fotografie je hlavně o trpělivosti. Jak ale dodává, pocit dobře odvedené práce je k nezaplacení.

Kleiner Winterberg
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.