Világoš u Világose: Konec maďarské revoluce 13. srpna 1849

Velení maďarské revoluční armády se 13. srpna 1849 u obce Világos vzdává Rusům. Dobová litografie J. Freysaufa
Velení maďarské revoluční armády se 13. srpna 1849 u obce Világos vzdává Rusům. Dobová litografie J. Freysaufa

Ten teda dostal világoš, říkává se, když to někdo pořádně schytá. Toto rčení se vztahuje k jedné u nás již pozapomenuté události, staré právě 170 let.

Když někdo schytá világoš, ať ústně nebo třeba i fyzicky, je na tom jako zpráskaný pes, jako sedláci u Chlumce nebo - jako maďarští povstalci u Világose 13. srpna 1849.

To bylo totiž tak:

V roce 1848 se Maďaři - podobně jako řada dalších evropských národů - pustili do revoluce. V březnu toho roku se na vládu habsburské monarchie obrátili s 12 požadavky - chtěli například zrušit cenzuru a poddanství, ale také žádali jistou samosprávu. Například zvláštní ministerstvo pro uherské záležitosti. Dne 15. března se kvůli tomu v Pešti uskutečnilo mohutné shromáždění.

Artur Görgei, poslední velitel maďarské revoluční armády v roce 1849 na dobové rytině maďarského malíře Miklóse Barabáse

Kossuth versus Jelačič

Habsburský dům měl tehdy starostí nad hlavu: o dva dny dříve totiž vídeňští revolucionáři přinutili k odstoupení nenáviděného kancléře Metternicha. Proto císař Ferdinand Dobrotivý Maďarům částečně vyhověl a povolil vznik zvláštního uherského ministerstva, jakési vlády. Do jejího čela usedl vlastenecký šlechtic Lajos Batthyány. Tato vláda hned začala naplňovat zmíněných 12 požadavků a žádala ještě větší samostatnost.

To se ale Vídni moc nelíbilo. Pokusila se proto maďarskou revoluci potlačit. Na podzim 1848 na ni poslala chorvatského bána Jelačiče, kterého Maďaři vydráždili už tím, že ve svém tažení za nezávislostí ignorovali požadavky národnostních menšin, které na území Uher žily. A jednu z nejpočetnějších tvořili právě Chorvaté. Maďarská revoluční armáda pod vedením Lajose Kossutha ovšem Jelačiče slavně porazila.

Když na konci roku 1848 císař Ferdinand Dobrotivý abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. , odmítla maďarská revoluce mladého panovníka uznat. Císařská vojska pak v lednu 1849 dobyla Pešť, takže revoluční vůdcové se museli přesunout do Debrecínu. Pak ale vzbouřenci na oplátku senzačně porazili Rakušany u Gödölö a když císař v březnu vydal centristickou ústavu, sesadili revolucionáři habsburskou dynastii z uherského trůnu a vyhlásili samostatnost. Hlavou země se stal Lajos Kossuth.

Kapitulace u Világose 13. srpna 1849 znamenala konec maďarské revoluce 1848-49. Obraz Istvána Szkicsáka-Klinovszkého (asi 1850)

Cesta k Világosi

Revoluční vojska, kde bojovali i dobrovolníci z Rakouska, Itálie a především z Polska, pak zaznamenala několik úspěchů: porazila císařské u Nagysarlo a dobyla zpátky Pešť i Budín. Tehdy rakouský císař pochopil, že na odbojné Maďary je nutné nasadit větší kalibr: obrátil se proto s žádostí o pomoc na ruského cara Mikuláše I. A ten pomohl: v červnu poslal do Uher vojska pod vedením ruského generála Paskeviče, který se už v roce 1831 osvědčil při potlačení polského protiruského povstání.

Paskevič maďarské revoluční armádě uštědřil několik krutých porážek, aby její zdecimované zbytky u dnes již rumunské obce Șiria (maďarsky Világos) 13. srpna 1849 donutil kapitulovat. S přeživšími revolucionáři pak rakouská vláda pořádně zatočila. Padlo na tři sta rozsudků smrti, další stovky lidí skončily v žalářích. Prostě világoš...

Ovšem je třeba říct, že tahle historie je zapomenutá jen u nás. Maďaři jsou na svou protirakouskou revoluci dodnes hrdí a její začátek, 15. březen, je v Maďarsku státním svátkem.