Velmi si vážím tradiční romské hudby a starých romských hudebních textů, říká hudebník Marco Pillo

12. červen 2021

Skladatel, aranžér, cimbálista, zpěvák a kytarista Marco Pillo se narodil v Bratislavě. Hudbu studoval u profesora a skladatele Alexandra Móžiho na Bratislavské a Pražské konzervatoři. Už jako 13letý působil v komorním orchestru A. Móžiho, se kterým koncertoval po celé Evropě. Ve Španělsku, konkrétně v Granadě a v Barceloně, studoval hru na kytaru. V jeho srdci však zůstává romská hudba.

„Vyrostl jsem v muzikantské rodině. Otec mi ve čtyřech letech dal poprvé do ruky harmoniku, na kterou jsem hrál a zpíval u toho. Můj otec pracoval ve stavebnictví, aby uživil čtyři děti, ale jinak byl aktivní muzikant. Hrál na klarinet. A můj dědeček byl basista, strýček cimbalista, atd. Tedy vyrostl jsem mezi muzikanty, na kvalitní hudbě.“

Vy jste hrál s různými muzikanty, různé styl. V jakém žánru jste se našel? A jakým vývojem jste musel projít?

„Vždycky mě zajímala cigánská muzika, ať už španělská, rumunská či jiná. Muselo v ní být to cigánství, to srdce. Tím, že jsem se věnoval slovenské hudbě, slovenskému folkloru, ta pestrost mě vždycky fascinovala. Ve Španělsku jsem byl na stáži studovat hru na kytaru, což mě ovlivnilo, ale nedá se říct, že bych preferoval nějaký styl. Ten je daný hlavně vývojem, lety a zkušenostmi. Ve svých 44letech mám pocit, že jsem se usadil a že začínám dělat muziku trochu jinak. Tak, jak ji doopravdy cítím. Nechci tím ale říct, že jsem našel nějaký styl. Když se do toho dá srdce a duše, může to být jiné.“

A pak to přináší radost.

„Samozřejmě. Mám od lidí odezvu, že z toho mají radost, na Facebooku, na Instagramu, atd. Reakce odpovídají tomu, co já jsem do toho dal.“

Skládáte písničky během nějakého citového pohnutí, nebo si sednete a začnete cíleně psát?

„Někdy jde o pocity, jindy mám chuť složit něco vlastního. Hodně hudby mám tzv. v šuplíku a vracím se k ní. Někdy je to dané, to když třeba skládám hudbu do dokumentárních filmů. Tam je daný scénář a je potřeba navodit určitou atmosféru. Ani to ovšem není strojové, je potřeba do toho zapojit cit.“

Nedávno jste přezpíval starou píseň, tzv. hallgat, Čoro Manuš Me Som. Co vlastního jste do písně přidal? Existuje totiž ještě jiná verze, od pana Juraje Sandora z Trebišova, který ji nazpíval v roce 1986.

„Ano. Když jsem ji slyšel, plakal jsem, což se mi často nestává. Ten pán vůbec nebyl profesionální zpěvák, žádný Bocelli, skoro nikdy ho neznal. Ale zazpíval to s takovým srdcem, že jsem z toho byl hotový. Přitom tak krátký text! Naši romští, cigánští muzikanti, i vy, co začínáte – zajímejte se o náš romský jazyk. Není to jen o dvou větách a hotovo. Písnička může mít krátký text, ale musí mít význam. A já, když jsem tu skladbu objevil, měl jsem jasno, že ji musím také nahrát a dát do toho také tolik srdce jako Juraj Sandor.“

Skládáte více pro sebe, nebo spíše pro jiné interprety?

„Jak kdy. Většinou jsem skládal pro jiné interprety, nejen romské. Před dvěma lety jsem například složil Martině Balogové duet s Michalem Davidem, krásnou vánoční píseň. Doprovázela je moje kapela Rytmika a Pražská filharmonie. Dělal jsem i duet Sámer Issa a Martina Balogová.“

A také jste spolupracoval s Antonínem Gondolánem…

„Viděl ve mně potenciál. Můžu o něm říct, že je mým druhým otcem, hodně mě naučil. Zasvětil mě nejenom do muziky, ale i do světa showbusinessu.“

Spustit audio